Před Vánoci jsme si taky na krátko zajeli na Šumavu na běžky. A byl to ojedinělý zážitek. Nejen proto, že hory byly vylidněné (v penzionu jsme bydleli sami), před Vánoci tam totiž asi nikdo nejezdí, ale taky proto, co se nám zrovna povedlo zažít a kam dojet. Nevýhoda byla v tom, že nebyly protažené stopy (proč taky když se počet běžkařů na horách dal spočítat na jedné ruce), zato nám ale den před odjezdem začalo sněžit a sněžilo a sněžilo, takže bylo sněhu akorát. Aspoň to. Druhý den ale trochu odtál a vytvořila se krusta, to už nebyla moc sranda.
Takhle vypadal náš penzion ve Stožci, jmenoval se Stožecká kaple.

A takhle vypadala úžasná jednokolejka vedoucí Stožcem

Výlet první den se celkem zdařil. Všude bylo krásně pohádkově bílo a pořád sněžilo. Jelo se relativně dobře, i když místy jsme si říkali, že razit si stopu je fakt dřina a v jednu chvíli jsme radši vlezli na silnici než se rvát skrz louku. Dorazili jsme ze Stožce do Českých Žlebů, kde byla k našemu nadšení otevřená hospůdka, kde nám uvařili a udělali svařák. A potom vypadl proud a podle slov pana hospodského nadlouho. Štěstí, že jsme dorazili včas! Protože když mám hlad, jsem z toho vždycky rozhozená. A za světla jsme pohodlně dojeli domů. Samostatnou kapitolou ale byly hospody a hospůdky, které jsme tam prolezli. Ta ve Žlebech byla něco mezi malým krámkem a hospůdkou, byli jsme tam sami. A večer jsme šli na večeři ho hospody ve Stožci, jediné otevřené, kde jsme se zapasovali mezi místní starousedlíky, které člověk jinde nepotká a pan hospodský nám nabídl k jídlu bramborák, klobásu a nebo utopence. Tak jsme objednali bramborák a teprve potom jsme pochopili, že pán šel strouhat brambory.... bramborák byl totiž úplně čerstvý, jako od maminky. Vybavení téhle hospody sestávalo z vyřazených domácích židlí a rohových jídelních lavic, každý pes jiná ves. Trochu jsem si připadala jako když jsem někomu vlezla domů. :-) A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká další den!
Takhle vypadala ta zimní krása

Občas se ale stopa razila opravdu těžko!

A tohle byla vytoužená hospůdka, která na nás čekala v Českých Žlebech.

Přes noc se potom vytvořila krusta a vydali jsme si tedy hrát si na ledoborce. Ještě před penzionem jsme ale božím řízením potkali pána, který nás oslovil a informoval nás, že včera projeli stopu tam a tam a jestli se chceme projet ať jdeme taky tam. My ale měli samozřejmě svoji hlavu a vydali jsme se jinam. Po hodinovém prorážení sněhu jsem si začala myslet, že by bylo lepší to vzdát, ale Michal mě umluvil, že když to vydržíme ještě dva kilometry, dorazíme na pánovu stopu a pak už to pojede. Tak jsme tedy jeli dál, já ostatně taky nerada něco vzdávám. A skutečně jsme jeho stopu našli a vesele se po ní vydali. To se to jelo! Dojeli jsme ale na další křižovatku, kde stopa vedla na obě strany. Doleva to bylo rychle a zakrátko domů a doprava do Černého Kříže, kde byla ovšem otázka, jak se odtamtud pohrabeme zpátky. A tak aby byla větší sranda, jeli jsme do Kříže. Pořád zkopce a navíc ten lyžař, který tam jel před námi to v polovině obrátil a jel zpátky, tudíž jsme byli zase bez stopy. Nepošlapeme to ale přeci nahoru, a tak jsme jeli dál. Po x kilometrech klesání Michal znejistěl, že podle mapy tu už dávno měla být odbočka a nikde nic. Zahleděl se do mapy a řekl, že doufá, že nejsme na Medvědí stezce, protože ta vedla kamsi jinam. Byli jsme ztraceni. A aby to bylo ještě přehlednější, lyžařská trasa náhle skončila a vyplivlo nás to na protaženou silnici. Jenže podle mapy tam žádná silnice nevedla.... Řídili jsme se tedy jen podle orientačního smyslu a to naštěstí správně. "Silnice" nás totiž zavedla do Kříže, přimo na nádraží, odkud vedly koleje také do Stožce a tam jsme zjistili, že to po čem jsme jeli nebyla silnice, ale pluhově udržovaná pěší cesta! A nesla jméno Medvědí stezka. :-)
Kámem označující Tovární cestu.

Zimní nálada cestou

Tabule označující Medvědí stezku, u nádraží v Černém Kříži

Tím ale zážitky toho dne neskončily! Samozřejmě jsme byli zase hladoví a Michal od téhle cedule zpozoroval, že přímo na nádraží je hospoda, ze které vyhrává hudba, a tudíž nejspíš mají otevřeno! Připadalo mi to neuvěřitelné, protože tohle byl kout všech koutů, dalo se tam dojet jen na lyžích nebo vlakem, auta tam nesměla. A ona tam hospoda! A ne ledajaká! Hospůdka jako oříšek udělaná z bývalé čekárny, kde ještě bylo okýnko na prodej lístků a klasický uhelný kamna... A hospodský pravý šumavák. Od něj jsme se navíc dozvěděli, že má otevřeno terpve týden. Rozhodli jsme se, že tam počkáme na vlak a čekali jsme skoro dvě hodiny. Jelikož jsme tam byli jediní hosté, dal se s námi pán do řeči, dal nám trochu medoviny a dozvěděli jsme se toho dost o tomhle koutě světa. A nakonec jsme museli dobíhat vláček, kde jsme potkali strojvůdce a průvodčího jako vystřiženého z filmu od Svěráka... Všechno ten den bylo tak poetické, že se tomu dalo těžko věřit. Takové předvánoční opuštěné hory stojí za to! :-)
Nádražíčko (foceno za běhu)

Hospůdka. Všimněte si pod kůží schovaného okénka na lístky.

Sušení u kamen

Poctivý hospodský

A náš vláček na cestu do Stožce
