Výborné - mamina (tj. tchýně) si odvezla našeho poklada na víkend na chalupu a my "osiřeli" v Praze sami! Volní jako ptáci. Hned v první chvíli co jsem robátko v pátek odezdala jsem si uvědomila, že klidně můžu jít někam ven, zatímco budu čekat než Michal přijde z práce, a nemusím s sebou tahat kočárek. Přišlo mi to jako sci-fi. Bez dítěte je vážně všechno tak fantasticky jednoduché...
Kupříkladu ve čtvrtek jsem musela s kočárem absolvovat cestu hrůzy v MHD, kdy tramvaje měly výluku, do nemocnice (potřebovala jsem si zajít k několika doktorům, jejichž návštěvu jsem právě z důvodu toho, že mám dítě odkládala co nejdýl...) a ještě jsem byla objednaná na čas, kdy Filípek obvykle obědvá a spinká. Čili den jak malovaný - tramvajové přestupy s kočárem, paní, která mě v tramvaji seřvala, bouračka na kolejích..., pozdní příchod, čekání a lítání ode dveří ke dveřím s dítětem, které se v poklusu podařilo nakrmit přesnídávkou, a kterému se chtělo spinkat, a tak bylo mrzuté až hrůza. Nakonec jsme to s nervy na pochopu zvládli a z nemocnice jsem odcházela s budíkem (holterem) připevněným přes několik elektrod k tělu... Nervy jsem si večer trochu zahojila s kamarádkou u vína, zatímco Michal se sám od sebe nabídl, že bude doma s Filípkem (:-)). Druhý den jsem do nemocnice musela znovu vrátit budík a na odběry, tentokrát jsem pro změnu musela vstávat v půl šesté, abych dítě mohla nechat doma s Michalem a vše vyřídit než se oba vzbudí. Pořád to ale byl tisíckrát lepší scénář než se tam znova táhnout s kočárem... Tolik asi o tom jaká je to pohoda mít dítě. (Já vím, moje starosti byste asi chtěli mít...)
Zatímco tenhle víkend je to tedy úplně naopak! V pátek kino a restaurace, včera kolo (to je jedno, že lilo jako z konve, nemůžeme si vybírat, musíme jezdit když je k tomu příležitost...) a dneska ryby. Michal si teď hlídá pruty a já si hlídám, aby mi v notebooku nedošla baterka... A ani jeden z nás nehlídá batole!
Včera na kole jsem využili toho, že nemusíme tahat Croozer a naplánovali jsme 50 km trasu (to se s Croozerem dá ujet jen těžko a ještě hůř takhle zjara) kolem hory Blaník. Chtěla jsem se podívat do míst, kde jsem strávila část svého mládí. Mraky se válely po zemi, byla zima jak v zimě, celou dobu mžilo nebo rovnou lilo, ale mě se to líbilo! Mám ráda výzvy a když jsem se ráno podívala z okna na to temně šedé nebe, řekla jsem si, že tohle zrovna výzva je. :-) Jedinou nevýhodu to mělo v tom, že ačkoliv jsme se motali kolem Blaníku, kvůli mrakům jsme z něj nic neviděli.
Pár fotek:





A ještě pár fotek na pobavení z minulých ryb - i takhle se dá rybařit - s postýlkou na břehu rybníka! Všichni co šli kolem se smáli...

