
Konečně jsem se dočkala a moje malé dílko spatřilo světlo světa. Slavnostně jsem si dnes hotové knížečky (320 stran) vyzvedla v knihařství. A dokonce to doopravdy vypadá jako kniha! Jmenuje se: JSEM MALEJ, ALE DŮŮŮLEŽITEJ! aneb PRVNÍ ROK NA MATEŘSKÉ DEN PO DNI. Totiž - aby bylo jasno: asi 40 dní potom co se mi naše mimi narodilo jsem se rozhodla, že napíšu něco jako deník o prvním roce Filipova života a samozřejmě i o tom jaké to je, když se z holky najednou stane máma. Jednoduše mi to připadalo jako takové dobrodrůžo, že to je třeba zaznamenat. :-) A jak se to rýsuje, tak tenhle můj deník/kniha bude zajímat nejen celé moje širé příbuzenstvo, ale i spoustu holek, které znám, a které jsou v podobné situaci a v podobném věku. :-) A i kdyby to nezajímalo nikoho, i tak by to nebylo zbytečné - po letech si to určitě ráda přečtu sama a možná to bude zajímat i Filipa až bude větší, to se teprve uvidí. :-)
A proč má každá jinou barvu??? To vzniklo tak nějak náhodou. Vnitřky jsem tiskla doma na tiskárně a abych to netiskla všechno černou barvou, která je nejdražší, každou z těch pěti jsem vytiskla jinou barvou. A když jsem došla do knihařství, napadlo mě, že jim můžu nechat udělat obálky podle toho jakou barvu jsou vytištěné. Vypadá to fakt celkem cool. :)
Už tedy vím jaké to je napsat "knihu". Psala jsem ji rok, ne sice přímo každý den, ale tak 2x - 3x týdně a potom ještě měsíc trvaly korektury - všechno znova přečíst, sem tam upravit a pokud možno vychytat chyby. Stálo to dost času, to se musí nechat. Ale dřív bych bývala řekla, že to musí být ještě mnohem těžší...
Tady je ještě pár fotek (takhle pohromadě zase dlouho nebudou) a pod fotkami malá ukázka:





Ukázka:
22.2. (29)
Dnes večer si říkám: jo, měla jsem fakt 'super' program. Totiž:
Ráno dospávám nevyspalost z minulých nocí, potom snídám a kojím. Nato dávám Filípka rychle do kočárku a jdeme ven. Je tam hezky a navíc je dnes procházka v plánu. V Riegráku je sice fajn, ale musím sledovat hodinky, abych se až přijdu domů stihla najíst a nakojit, jelikož v půl páté má přijít návštěva. Na procházce Filip moc nespinká. Když se chci posadit k přečtení pošty, budí se a musím se mu věnovat. No nevadí, stejně musím domů…
Návštěva Jany s Ondrou je v pohodě, akorát že Filip ji zase celou prospí. Ondra nad ním sedí a mluví na něj: "Vzbuď se! Vstávej! Nespinkej!"… Marně. Aspoň si ale dobře posedíme a pokecáme. Řeč se kupodivu netočí jen kolem miminek, i když pokaždé když se zavede téma jinam, vždycky u toho nějak skončíme. Zvláštní.
Když odejdou, musím zase honem do postele, abych mohla v noci vstávat. Nebýt té návštěvy, měla bych pocit, že jsem vůbec nic nestihla. Nechci totiž "jen" dělat mámu, chci ještě dělat i jiné věci. Kdybych se měla jen točit kolem Filipa a úklidu, asi by mi z toho brzo hráblo. Každý den chci udělat aspoň něco navíc - španělštinu, fotky, maily, zpěv, pečení… Zkrátka něco co mě baví. Když se to nepodaří, cítím se nepříjemně svázaná a kdo ví kam by to mohlo vést.
Filípek měl dnes výročí - 4 týdny.
23.2. (30)
Dnešek naopak zase patří k těm klidnějším dnům. Je docela pohoda, Filip přes den dostatečně spí a já mám čas na odpočinek, na španělštinu a na maily… Co se týká španělštiny, kromě toho, že se učím slovesa a slovíčka u kojení, přemýšlím i že si nainstaluji nějaký program na procvičování sloves. Bez sloves není jazyk a španělská slovesa jsou zatracenej vořech…
Balím a posílám zpět (po předchozí domluvě) monitor dechu, který nefunguje dobře. Už několikrát nás bezdůvodně vzbudil, když Fíla spokojeně spinkal a pravidelně dýchal. Prý mi vrátí peníze.
S Filipem jsem si dnes užila jedno malé krásné překvapení. Pustila jsem mu pejskový kolotoč nad postýlkou a když jsem potom k němu přišla, všimla jsem si, že pejsky nad sebou sleduje. Vypadalo to naprosto roztomile - točil za nimi ty svoje malý očička a bylo vidět, jak ho to zaměstnává. Jak se říká: každý den nějaký pokrok. Pokroky mě baví!!!
24.2. (31)
Je sobota, ale venku je počasí celkem na nic, proto trávíme den doma. Domlouváme se aspoň s Michalovým tátou, že se přijde podívat. Viděl Filípka jen v porodnici a teď se na něj přišel podívat poprvé od té doby. Přinesl dáreček Filípkovi (zcela originální oblečení, které mu bude až tak v 9 měsících nebo v roce… J), nějaké peníze od příbuzných pro Filípka (to mrně bude brzo nejbohatší z rodiny…) a taky dárek pro mě k narozeninám. Jo jo, bude mi 30…
Napíšu si i článek na blog o mých jednoměsíčních mateřských postřezích. Už si nepřipadám tak hrozně nejistá jako ze začátku a většinu situací zvládám. Je to podobné jako se psy. Když cizí pes štěká, nikdo kromě páníčka neví proč. Podobně když miminko pláče, nikdo kromě mámy (a nebo v lepších případech i táty) neví proč. Jak ho víc poznávám, nějak vím kdy a jak se chová, co chce, na co je zvyklý… a je už jen málo situací, kdy mu nerozumím. Dobře tak!
Gratuluju, Katko!!!!!!!!!!!!! Super