
21.5.2000, neděle
Po snídani jsme se šli zase trochu opalovat k bazénu, ale už se nám nechtělo tolik být na sluníčko a žádný slunečník nebyl volný, tak jsme si nastrkali lehátka pod takovou hodně nízkou palmu a leželi jsme pod dvěma palmovými listy, přes který jsme ještě přehodili tričko, aby ten stín nebyl tak řídký. Když jsme si na ty lehátka pod ty listy lehli, tak jsme skoro neviděli kolem, byli jsme jak ve stanu, protože ta palma byla opravdu nízká a jiná tam nebyla. A nám to stačilo.
A odpoledne jsme se zase rozhodli nejet do Aqua parku, ale jeli jsme do Palmitos parku, což byla obdoba Loro Parku, do kterého jsme chtěli jít na Tenerife, jenže Palmitos park byl menší. Ale stačil k tomu, aby nás ohromil. Když jsme tam dojeli a vystoupili z autobusu, trochu nepříjemně nás překvapilo, že je tam pěkná zima. To nás ani ve snu nenapadlo. Bylo tam určitě ne víc než 20 stupňů a já měla jen minisukni a bolerko. To jsem si dala. Přemlouvala jsme Michala, že si musím koupit v suvenýrech tričko, abych tam nezmrzla, ale on byl neoblomný a tak jsem mrzla celou dobu. Já vím, byla by to škoda peněz, ale mě byla fakt hrozná zima.
Opustili jsme obchod se suvenýrama a vlezli do areálu. Dostali jsme u vstupu do ruku mapu a seznam všech rostlin, který tam měli, i s číslama, ale všechno tam bylo latinsky a nám to vůbec nic neříkalo. Hned za branou byla tabulka, na které bylo křídou napsáno, kdy se koná další papouščí show a show s dravci. Tak jsme šlápli do pedálů a vyfuněli jsme kopec, který byl až na druhé části zahrady, abychom stihli ty dravce, který zrovna začínaly. Přišli jsme pozdě, ale nikomu to nevadilo a pustili nás si sednout to přírodního amfiteátru.
Nejvíc jsme se pobavili tím, že jeden z jejich opeřenců-svěřenců jim ulít. Asi deset minut ho volali zpátky a my coby diváci jsme pozorovali malou tečičku kdesi na obzoru a ta se nakonec vrátila. Svěřenci nebylo vynadáno, byl pochválen.
Pak jsme si šli prohlídnout parčík. Všude byli jen tak volně posedaní papoušci, pro které nemělo smysl se z parku vzdalovat, protože široko daleko nenašli místo, kde by jim bylo líp. Působilo to dobře - nebyly tam klece. Tedy, vlastně pár klecí tam bylo a v těch byli ptáci stejně jako v naší české zoo.
Cestou necestou jsme došli k místu zvanému Butterfly house. A to tedy teprve bylo něco. Už když jsme viděli tenhle nápis na letáku, říkali jsme si, co to může být. A tak jsme si domysleli, že to zřejmě bude nějaký pavilon, kde budou akvária s motýlama … a ono ne !!! Byla to krytá zahrada (zahrada v domě), kde jen tak volně lítali motýli !!! A že jich tam bylo dost. Vstupovalo se tam přes jedny normální dveře, pak tam byla taková jako předsíňka a pak dveře z korálků na niti - celkem chytře vymyšleno ! Když člověk zahradu opouštěl, bylo tam upozornění, aby se pořádně podíval po svém oblečení a aby ho někdo zkontroloval, jestli si někde na sobě neodnáší ven motýla. Motýli tam uvnitř seděli všude - na květech, na zábradlí, jeden a zrovna takovej velikej bílej na mě dělal nálet, prchala jsem před ním. Udělali jsme tam několik fotek motýlů, to se člověku podruhé nepovede.
A pak jsme pokračovali do domu orchidejí. Co mám povídat - to byla taky nádhera. A bylo tam teplo, což pro mě mělo velký význam. Pak jsme ještě prošli zahradou plnou kaktusů a sukulentů, prohlídli si krokodýli…
Co mě ale doopravdy zaráželo bylo, že tam mají všude tolik volně pobíhajících slepic a kohoutů a kuřat a pávů a pávic a kuřat. Mohlo mi být jasný, že potřebují dravce něčím krmit… a tak ty krásný kuřátka nečekal moc dlouhý život. Ale to že se člověk musel dospělým krásným pávům (tak polovina měla roztažené ocasy), vyhýbat, aby vůbec prošel po cestičce, to bylo něco, co jsem jinde nezažila.
A nakonec jsme dorazili na papouščí show. Dali jsme si pizzu, sedli si ke stolu a čekali, co se bude dít. Měla jsem rozporuplné pocity - říkala jsem si něco ve smyslu - tak já se tedy na tu dětskou show podívám… a pak jsem byla (a Michal taky) mile překvapena. Papoušci se chovali jako staří mazáci, rutinéři, kteří jsou úplně v pohodě a vypadalo to, že je to i baví. A to co předváděli, to bylo propracovaný. Ale o tom se nedá nic napsat, to se musí vidět. Ve slovech to zdaleka tak nevyzní. Každopádně jsme s Michalem odcházeli úplně nadšení z celýho parku, nejen z papoušků. Byl to prostě parádní výlet.
A pak hurá do autobusu a do teplých krajů. I když je pravda, že při některých zážitcích jsem na tu zimu úplně zapomněla. Jeli jsme posledním autobusem a byli jsme rádi, že jsme ho vůbec stihli. Mimochodem, cesta byla úplně neuvěřitelná tam i zpátky - vedla po úplně uzounkých silničkách. Jen jsem si přála, abychom nepotkali autobus jedoucí nám naproti.
Večer nastalo večerní opalování…. a dál už jako vždycky.
22.5.2000, Pondělí
Každý den ráno jsme pečlivě zkoumali mraky na obloze, jestli je to už ten den, kdy máme jít navštívit Ocean park, plný klouzaček a tobogánů. Nechtěli jsme totiž, aby náš druhý výlet do vodního světa dopadl tak, jak ten první - tudíž špatným počasím.
Nevím, proč zrovna dnes jsme se rozhodli, že je ten správný den. Asi proto, že už jsme před sebou měli jen dnešek a zítřek. Obloha vypadala stejně jako každý den - nad vrcholky pohoří ve středu ostrova se kupily mraky. (Ty se pokaždé roztáhly během odpoledne přes celý ostrov.) Tak jsme si řekli, že to riskneme.
Jen co jsme se nasnídali, vyrazili jsme. Šli jsme pěšky, nebylo to moc daleko. Došli jsme tam a zjistili jsme, že je to ráj Čechů, člověk si připadal úplně jak na českém koupališti. Navíc některé klouzačky (a zrovna ta nejprudší, toho Michal obzvláště litoval) nebyly puštěné.
Ukořistili jsme si lehátka a slunečník (tady se za ně alespoň nemuselo platit) a ulehli jsme. Jenže při pohledu na oblohu jsme si řekli, že se radši půjdeme vykoupat hned, než zaleze sluníčko. Tak jsme pro sebe získali dvě skluzavkovitá nafukovací kola a šli jsme drandit na klouzačky. Docela jsme si to užili. Zjistili jsme, který klouzačky se nám líbí a který ne a pak jsme se šli na chvíli uložit na sluníčko. No, netrvalo dlouho a sluníčko zalezlo. Obrátili jsme zrak směrem k obloze. Dívala jsme se na temně šedé mraky a říkala jsem si - na Kanárech přece neprší… a dokonce jsem v tomto ohledu ujišťovala i Michala. No, jenže chyba lávky. Velmi brzo jsme začali zkoumat, jestli to, co dopadá na naše nepříliš oblečená těla, jsou opravdu dešťové kapky. Ostatní také odmítali uvěřit. Leželi pod zamračenou oblohou, ze které padalo dolů čím dál tím víc vody, jako by zrovna byla ta největší výheň, co zažili. Když už se ale deštík změnil v prudký liják, řekli jsme si, že v zájmu záchrany foťáku je třeba se někam schovat, slunečník poněkud propouštěl dešťové kapky ve formě jakési mlhy. Utekli jsme do šatny, kam jsme zavřely všechny naše věci a vyšli jsme si do deště - hurá na tobogány, ne ? Řeknu vám, že klouzat se v dešti je ještě mnohem lepší, než jen tak za sucha. Zvlášť při takovým slejváku. Jezdili jsme tam jen my a asi 3 děti. Měla jsem z toho ohromnou radost, každé zapadnutí do vody bylo velmi příjemné, protože oproti vzduchu byla teplá, jak už to za deště bývá. Zato ta cesta nahoru, to už bylo horší. To byla zima. Právě jsem se připravovala k dalšímu sjezdu, když někdo zastavil vodu, která tekla po klouzačce. Vrtěli jsme s Michalem nad tím podivínstvím hlavou a říkali jsme si, že to jsou trochu přehnaná bezpečnostní pravidla a nebo že prostě šetřej. Tak jsme zalezli aspoň od bazénu a hřáli se v něm. Mysleli jsme si, že ten déšť musí brzo přestat. Čekali jsme ale nakonec dlouho pod stříškou (, která taky byla úplně děravá) u občerstvení a když se liják změnil zpět v mírný leč vytrvalý deštík, došla nám trpělivost a vydali jsme se na cestu domů. V celém parku zůstali asi 2 lidi.
Cestou domů mi byla hrozná zima - pomohlo mi se zabalit do mokrého ručníku, přeci jen to bylo pak lepší. Šla jsem tedy domů s tuleněm na zádech (kresba na ručníku). Cestou jsme procházeli zase kolem naší známý širokánský úplně vyschlý řeky a musím tedy uznat, že se tam při dešti sem tam nějaká ta stružka vody našla.
Domů jsme došli úplně modrý - není divu, bylo asi tak 17 stupňů a my šli pár kilometrů mokří, ve sporém oblečení (já minisukně a bolerko a Michal kraťasy a tričko), v dešti bez deštníku domů. Došli jsme do tepla hotelu, pustili jsme si Travelchannel v televizi, já jsem si hodila přes nohy deku, navlíkla dvoje ponožky a pohodlně usazena v křesle jsem usrkávala Sangrii, kterou jsme si otevřeli pro rychlejší zahřátí. No, zkrátka situace, o které by si člověk myslel, že jí není možné na Kanárech zažít.
Asi po hodině přestalo pršet a vylezlo zase sluníčko a vzduch se zase prohřál. Oblíkli jsme si tedy zase plavky a šli se koupat a slunit k bazénu - jako by se předtím vůbec nic nedělo. Strávili jsme takto ještě docela dlouhý kus dne až do večeře.
Před večeří se Michal holil a přitom se řízl. Po dlouhém přemlouvání z mé strany a po úporném přemýšlení, jak krvácející ránu co nejlépe a nejnenápadněji zamaskovat, jsme nakonec přeci jen vyšli na ulici - museli jsme jít zavolat Zdeně a zeptat se jí ještě na nějaké podrobnosti.
Pak už následovala večeře a večerní zábava. Tenhle večer jsme se poprvé vydali do zrcadlově obrácené části hotelu, kde byl taky noční bar s programem, abychom nakonec zjistili, že to tam je hezčí a uvolněnější. Konala se tam módní přehlídka, kde hlavní část zaujímaly plavky.
23.5.2000, Úterý
A je tu de facto poslední den dovolené. Zítra nás totiž čeká už jen odjezd.
Ráno jsme si řekli, že po vzoru ostatních obyvatel hotelu, zahájíme opalování ještě před snídaní, na kterou půjdeme později. Vyrazili jsme s ručníky směrem na pískovou pláž u bazénu a hledali jsme vhodné místo. Když jsme ale viděli, že stejně už pod všemi slunečníky (nechtěli jsme se poslední den spálit) jsou pohozené ručníky, což znamenalo "na celý den obsazeno", vzdali jsme to a šli jsme radši na snídani.
Pak jsme se tam vrátili a celý den jsme polehávali a odpočívali a koupali se a četli, což jsme občas proložili nějakým tím drinkem u baru. Odpoledne jsme se šli ještě jednou podívat k moři, jestli nebudou vlny, ale nebyly a tak jsme se zase vrátili a den dožili u bazénu.
Celý den byl úplně klidný a odpočinkový - až večer se ukázalo. Po večeři jsme si s Michalem na pokoji trochu četli a popíjeli k tomu Sangrii a pak jsme vyrazili na lup ibišků, které jsme chtěli přivézt Michalově mamině - milovnici ibišků. Vzhledem k tomu, že tam neroste vlastně vůbec nic jinýho, nebylo to až takový záškodnictví. Šli jsme s nožíkem na tu nejzadnější cestičku, co tam byla a tam jsme procházeli kolem keříků, zkoumali, jakou barvu mají květy na nich (v tom umělém světle to ale nebylo moc vidět - žlutá od růžové byla k nerozeznání) a nakonec jsme uřízli asi 6 výhonků. Museli jsme se u toho smát, protože bylo k smíchu, jak jeden řezal a druhej hlídal, jestli někdo nejde. Ba přímo by se dalo říct, že jsme se na pokoj vrátili vysílení smíchy.
24.5.2000, Středa
A je to tu. Poslední den. Autobus měl přijet pro nás k hotelu asi v půl čtvrtý a tak jsme si mysleli, že máme na všechno dost času. Do jedný hodiny odpoledne jsme si vesele leželi na lehátku u bazénu… a pak, když jsme přišli zpátky, zjistili jsme, že se jaksi nemůžeme dostat do pokoje. Nezbylo nic jinýho, než jít na recepci. Tam nám řekli, že pokoj jsme měli opustit do deseti hodin dopoledne. To mě naštvalo, protože jsem se včera před spaním zodpovědně vrtala ve všech papírech, co nám na recepci dali při příjezdu, a snažila se najít KDY máme pokoj opustit a nic tam nikde nebylo. A nikdo nám nic neřekl. Tak jsem to tý paní na recepci řekla, že by bylo vhodný to někam napsat tak, aby se to každý dozvěděl a paní se jen usmívala a nic neřekla. Tak jsme šli rychle balit - myslela jsem, že budeme balit aspoň hodinu, ale trvalo to jen asi 15 minut, protože nám někdo neustále klepal na dveře a ptal se, jestli jsme už hotoví. To bylo poměrně nepříjemný. Neodpustila jsem si ale ještě koupel, Michal taky, protože přeci jen ta voda v bazénu byla trošku slaná a člověk tak nechtěl strávit celou cestu. Nakonec jsme zjistili, že jsme tam dokonce ani nic nezapomněli.
Takže najednou jsme měli sbaleno a s kufry jsme čekali na příjezd autobusu. Byly před náma asi 2 hodiny čekání ve vstupní hale. Pochvalovali jsme si, že tam nečekáme už od těch desíti, protože to by bylo k nevydržení. Michal šel ještě něco koupit - dárky a Sangrii pro nás a pak jsme šli do baru na kafe. Takže to uteklo poměrně rychle. Michal se pak vytratil na WC a v tu chvíli přijel autobus. Popadla jsem tedy 2 kufry, baťoh, slunečník a kdoví co ještě a bežela s tímhle nákladem k autobusu prosit řidiče o chvíli strpení, muselo se totiž bezpodmínečně počkat na Michala. Nakonec se zdařilo a nastoupili jsme oba.
Na letišti jsme nějak přečkali to dlouhé čekání, šli jsme obhlídnout obchody a za poslední drobný jsme si koupili žvýkačky. Když jsme nastoupili do letadla, připadalo nám velmi podivné, že se letadlo nějak nemá k odletu. Po 15 minutách čekání jsme se dozvěděli, že se čeká na nějaké opozdilce. To jsem tedy nevěděla, že letadlo může na někoho čekat. To byla pro mě novinka. Nakonec opozdilec (bylo jich víc) dorazil a my odlítli.
Během zpáteční cesty nás bavil jeden steward, kterej byl úplně hotovej. Už když jsem nastupovala do letadla a on zahlídl, že si s sebou nesu svazek větviček od ibišků, tak se hrozně smál a říkal něco jako "Hele, kytička, haha." Nevěděla jsem, jestli je opilej nebo co s ním je, tak jsem si ho nevšímala, ale on se dál zajímal, co to je za kytku a tak jsem mu musela vysvětlit, že ibišek. A pak se se mnou bavil příležitostně celou cestu. Pozorovala jsem ho, jak se mu klíží oči a usíná ve stoje a jak se mu ostatní letušky snaží všelijak ulehčit práci. Nedalo mi to a když se mnou zase začal o něčem konverzovat (nejvíc pořád o těch kytkách), tak jsem se ho zeptala, jestli někde flámoval nebo co a snažil se mi vnutit představu, že stewardi a letušky jsou notoricky nevyspalí, ale já si stejně myslím, že v jeho případě to bylo trochu jinak. Při nalívání nápojů polil jednoho pána. Ale byla s ním docela legrace, aspoň ta pětihodinová cesta, která normálně bývá utrpení, lépe utekla.