Po večerech ve vaně čtu docela obyčejnou knihu "Co přináší řeka". Ano, je to předloha k seriálu, který dávali i na našich televizích. Jako obvykle se ovšem v knize najde mnohem víc než co mohl nabídnout seriál. Čím víc se blížím k poslední stránce, tím divnější pocity se mě zmocňují. Každý večer vylézám z vany s hlavou zachmuřenou.... Tak dlouho si člověk myslí, že "všemu rozumí", až mu najednou dojde, že to není tak jisté.
Jsem zvyklá život vnímat z bodu, ve kterém se zrovna nacházím. Kdo taky ne že ano... A najednou je tady příběh o ženě, která prožila docela normální život (až na to, že jezdila s parníkem po řece jako kapitánka), měla děti, manžela, své záliby a vášně, ale život šel dál a najednou je z ní stará paní, děti odrostlé, manžel mrtvý, parníky nahradily vlaky a auta... dům, ve kterém vyrostla, už nestojí. A světem cloumá druhá válka. Najednou má na všechno dost času, nic nemusí, honička kolem dětí a vydělávání peněz skončila. A jak jsem tu knihu četla, nejdřív mě oslovily (zcela logicky) části o mateřství. Ať je to jak chce - autorka trefně přirovnala mateřství k nevolnictví. Snad jen s tím rozdílem, že z nevolnictví člověk nikdy nemá radost. I ona, stejně jako většina ostatních, se musela vzdát všeho a oddat se poskakování kolem dětí. Slyšela zamykání velkého zámku, když se zabouchly dveře k jejímu mládí, které už se nikdy nevrátí. Ani život, jaký do té doby žila. A takových dveří se v životě zabouchne spousta, najednou je vždycky něco nenávratně pryč... a člověk si to uvědomí až když už je to pryč.
Napadlo mě, jestli si vůbec někdo může dopředu uvědomit, co je to vlastně mít dítě? Drtivá většina lidí těžko! Všichni kdo do toho jdou to ještě nezažili, nevědí jaké to je vytvořit nového člověka, sledovat jeho vývoj, bojovat s ním a nebo za něj a nakonec mu umožnit aby si šel kam chce. Po tom všem. A až když je dítě dospělé, ví člověk konečně co to obnášelo a že si to rozhodně takhle nepředstavoval. Je to prozíravá past přírody, která chytře zařídila, že i tak to každý udělá, ať to stojí co to stojí.
A jaké je to stárnout? Jaké to je, když se člověk cítí pořád stejně a přitom sleduje první šedivé vlasy, vytahanou kůži, pigmentové skvrny, popraskané žilky... a nechápe jak jeho dvacetiletá duše může mít tak divné tělo. A proč se člověk během života obrušuje i emotivně? Už se tolik nebojí, už tolik netouží, vášně už tolik nepálí, bolest tolik nebolí...! Zůstane nakonec opravdu tak málo a nebo se mi to jenom zdá? Kdybych nevěřila, že člověk žije proto, aby se co nejvíce vylepšil a zdokonalil a co nejvíce se duchovně naučil než umře, protože ta síla, která tvoří duši člověka po smrti nějakým způsobem přetrvává, nevím, jak bych se s takovou vidinou vyrovnala. Přece se nenarodíme plní ohně a síly, abychom se životem jen bohapustě vyčerpali, zanechali po sobě potomky, kteří nás stáli celý život, a vyčerpaní umřeli... Uf.
Obdivuji staré lidi, že se dokázali vyrovnat se všemi změnami, které jim život přinesl.
A jaké je to stárnout? Jaké to je, když se člověk cítí pořád stejně a přitom sleduje první šedivé vlasy, vytahanou kůži, pigmentové skvrny, popraskané žilky... a nechápe jak jeho dvacetiletá duše může mít tak divné tělo. A proč se člověk během života obrušuje i emotivně? Už se tolik nebojí, už tolik netouží, vášně už tolik nepálí, bolest tolik nebolí...! Zůstane nakonec opravdu tak málo a nebo se mi to jenom zdá? Kdybych nevěřila, že člověk žije proto, aby se co nejvíce vylepšil a zdokonalil a co nejvíce se duchovně naučil než umře, protože ta síla, která tvoří duši člověka po smrti nějakým způsobem přetrvává, nevím, jak bych se s takovou vidinou vyrovnala. Přece se nenarodíme plní ohně a síly, abychom se životem jen bohapustě vyčerpali, zanechali po sobě potomky, kteří nás stáli celý život, a vyčerpaní umřeli... Uf.
Obdivuji staré lidi, že se dokázali vyrovnat se všemi změnami, které jim život přinesl.
Pekna uvaha... Myslim, ze s timhle se nemuzes vyrovnat, jedine rezignovat. Klobouk dolu pred temi, co umi starnout s gracii a kazdou svou vrasku berou jako nove nabytou zkusenost...