
Předchozí díly naleznete v rubrice Cestování
18.5. čtvrtek
Tak a je to tady. Jede se na Tenerife.
Museli jsme vyrazit bez snídaně, hodně brzo, abychom dojeli včas do přístavu a navíc jsme už ráno věděli, že přijdeme i o večeři. K jídlu jsme si dali ráno na autobusový zastávce sušenky s Fantou. Nasedli jsme do prvního autobusu a dojeli s ním až do hlavního města Las Palmas. Tam jsme měli za úkol dostat se z konečné našeho autobusu městskou dopravou na odjezdové místo gratis autobusu společnosti Fred Olsen, se kterou jsme chtěli jet lodí, a ten nás pak měl zavést do přístavu Agaete. Našli jsme si podle plánku města, který autobus jede na náměstí sv. Kateřiny, odkud gratis autobus odjíždí. A nasedli jsme na něj. Jenže jak už to tak bývá v cizím městě, nepoznali jsme kde máme vystoupit. Autobusák nás na konečný vyhodil a my se mu snažili vysvětlit, kam jsme chtěli jet a že jsme asi přejeli a on všechno bleskově pochopil a běžel zastavit odjíždějící autobus a my běželi za ním a on nás naložil do toho autobusu a jeli jsme gratis zpátky. Tenhle novej autobusák nám řekl, kde máme vystoupit a tak jsme byli konečně na místě.
Museli jsem tam vyhledat kancelář Fred Olsenu, abychom si koupili lístek. To byla taky kapitola sama pro sebe. Kancelář jsme sice po krátkým hledání našli, ale co se dělo uvnitř, to jsme nečekali. Nejdřív jsme se od paní dozvěděli, že ty ceny, co nám řekl pán v Agaete neplatí a že je to dražší. A tak jsme si to tedy nakonec naštěstí vybrali někde jinde. A ušetřili jsme docela hodně. Řekla jsem totiž paní, že jsme studenti a když paní po mě chtěla nějaký doklad, vysvětlila jsem jí, že v pase žádná poznámka o tom není a že i kdybych měla český průkaz o tom, že studuju, stejně by jí to nic neřeklo. Tak nad tím mávla rukou a dala nám zpáteční studentský lodní lístky. To jsme si samozřejmě s Michalem velice pochvalovali. Pak nám ještě vysvětlila odkud odjíždí autobus a kdy a bylo to.
Měli jsme trochu času, tak jsme zašli do kavárny na kafe a housku a pak jsme si sedli na náměstí na lavičku a sledovali, kdy přijede autobus.
Na tom náměstí se vyskytla jedna zvláštnost. Pod jedním stromem (dracenou) se tam rozvalovali nějaký bezdomovci. Měli všechno v černých pytlích, měli tam matrace a přivlastnili si jednu lavičku. Ale co nás zaráželo bylo že měli hodinky a mobily a vypadali slušně. Byli to většinou černoši nebo mulati. Tak Michal vymyslel, že by se mohlo jednat o nějaký emigranty co čekají na azyl a na povolení k pobytu. Pozorovali jsme je a oni pozorovali nás. Po očku.
A další zvláštní úkaz - na tom náměstí byly stolky a u nich seděli dědové a hráli po dvojicích domino. A chovali se u toho jako by šlo o život.
Aby toho nebylo málo, přisedl si vedle mě na lavičku nějaký dědula a začal říkat něco španělsky. Vůbec jsem mu nerozuměla, jen "sombréro" a "sone". Snažila jsem se mu vysvětlit, že mu vůbec nerozumím ("no comprendo" snad umí říct každý) a on se smál a mluvil dál. Nakonec jsem odtušila, že se asi diví, proč mám na hlavě klobouk, když nesvítí sluníčko. Pořád mi totiž do něj drnkal a ukazoval na nebe, kde byly trochu mraky. Je pravda, že tam nikdo široko daleko klobouk neměl.
Postupem času jsme začali být trochu nervózní, protože autobus nikde. Nakonec se ale přeci jen objevil krásný modrý autobus s loděma a vlnama. Když jsme řidiči ukázali lodní lístky, dokonce nás i pustil dovnitř. Sláva.
A jelo se a dojelo se do Agaete. Tam už čekala připravená krásná velká loď. Nalodit se nebyl problém. Chvíli jsme obdivovali krásný interier a pak se loď pohnula a odlepila se od břehu.
Byly trochu velký vlny a loď se trochu moc houpala a my to špatně snášeli. Byla tam taková televize, na které nám ukazovali, kolik jsme už urazili z naší cesty a Michal očima hypnotizoval puntík, který se posouval po naší trase a přál si, aby už byl u Tenerife. Vzdálili jsme se od pobřeží a většinu cesty nebylo vidět nic než oceán kolem dokola a vlny. Cestu jsme si krátili čtením nějaké brožůrky o tomhle způsobu cestování a nechali jsme se ohromovat technickými parametry plavidla, ve kterém jsme právě byli. Byla to fakt síla, ale už si to přesně nepamatuju (například tam psali něco v tom smyslu, že z hliníku, který byl použit na výrobu lodi by bylo možno vyrobit (třeba) 4 miliardy plechovek na nápoje a tak podobně.) V půlce cesty jsme potkali protijedoucí vznášedlo a pak se konečně k naší radosti objevilo Tenerife.
Vystoupili jsme a po krátký napínavý chvíli jsme uviděla i Helenu. Nevěděla jsem, jestli jí ještě poznám a jestli ona pozná mě, ale nebyl to vůbec žádný problém.
Pomalu jsme odzelenávali a Helena nás vzala k ní do auta a tam jsme začali řešit, co budeme dělat. Přáli jsme si vidět jejich Loro Parque s papouškama a vším možným zajímavým a tak jsem se dohodli, že nejprve si zajdeme na oběd (ještě jsme sice byli trochu nazelenalý, ale uklidnilo nás, že restaurace do které pojedeme je vzdálena tři čtvrtě hodiny cesty autem po dálnici.) a pak že půjdeme na Loro Parque.
Dojeli jsme do té restaurace, byla čínská a to tak že doopravdy. Pracovali tam jen číňani a jídla tam sice trochu připomínaly to, co je všeobecně známo jako čína, ale přece jen na nich byla poznat ta profesionalita. Než nám přinesli co jsme si objednali (ještě dnes se olizuju při vzpomínce, bylo to strááášně dobrý), dali jsme Heleně prohlídnout naše svatební fotky a ona se nad nimi doopravdy rozplývala. Bylo na ní vidět, že je unešená a to nám samozřejmě udělalo velkou radost. Při jídle a po něm při kafi jsme si povídali o všem možným - vlastně poprvé za celou dobu, co jí znám, protože před dvěmi lety, co jsme se poznaly, jsme si toho moc neřekly, a potom dlouhá doba dopisování taky nepřinesla moc ovoce. Když jsme na chvíli zůstaly samy já a ona, tak mi úplně od srdce pochválila mojí životní volbu (tj. Michala), kterého viděla poprvé (a na buhvíjak dlouhou dobu naposledy), což mě samozřejmě taky potěšilo.
Při tom obědě jsme změnili plány. Místo do parku se zvířaty jsme se rozhodli jet na návštěvu k Heleně domů, tj. ne na sever, ale na jih ostrova. Na jihu nás překvapily mraky, které tam normálně nebývají, ale když byla anomálie počasí na Gran Canaria, byla holt i na Tenerife. Takže jsem poprvé viděla zamračený jih a Michal neměl šanci prohlídnout si krásnou Pico del Teide, sopku uprostřed ostrova a jeho dominantu, která je vidět odevšad. Neviděl jí a tak vůbec nepoznal rozdíl mezi Tenerife a Gran Canaria, protože kdo neviděl Pico del Teide, nebyl na Tenerife.
U Helenky na zahrádce (bez trávy….) jsme si prohlídli její krásný malý králíčky. Takový malý šmouly. Je to vůbec div na Kanárech chovat králíky, to se tam nevidí. Ale Heli je z Čech přeci…
A pak jsme šli do domu. Vevnitř jsme si zcela bez ostychu prohlídli všechno co tam mají. Helena byla ráda, že jsme zvědavý, protože ten dům byl skoro úplně nový a ráda ho ukazovala přátelům. No a nám se líbil. Potkali jsme se tam i s Antoniem, jejím přítelem, ale on uměl jenom španělsky, takže všechny naše rozhovory prolínal překlad. Chvíli se Helenka bavila s náma a chvíli s ním a neustále překládala. Ty přechody ze španělštiny do češtiny mě fascinovaly. Dali jsme si k tomu povídání ještě puding (no, zapomněli jsme se stavit u benzínky pro něco sladkýho na zakousnutí….) s čokoládou a nějaký to pití (cinzano, sangrii a nějaký pití podle indiánskýho receptu…).
A čas utekl jako splašenej. Připadalo nám, že jsme se ještě ani nestihli pozdravit a už jsme museli jet zase zpátky na loď, která odplouvala v 21.00. (Přijeli jsme v 14.00.) Byla to poslední loď… To, že jsme tam mohli zůstat klidně i spát nás napadlo až tam a to už bylo pozdě. Neměli jsme s sebou nic a neznali jsme spojení na Gran Canaria, kdybychom se vraceli zítra… Bylo mi to líto a i Michal by ještě zůstal, protože Helenka byla jak sluníčko, pořád se smála a bylo s ní fajn.
Ale jeli jsme zpět. V autě nás ještě Helena překvapila tím, že nás obdarovala. Dostali jsme asi 3 dárky a my pro ně nic neměli. Jako vždycky. Nečekala jsem to. Jako vzpomínku jsem Heleně v autě tak napůl úmyslně nechala aspoň můj slamák, který jsem nosila asi 10 let. Odvezli nás zpět do přístavu, tam proběhlo jedno z těžších loučení (protože to bylo na dlouho) a nás pak čekalo opět to samé - cesta lodí a třema autobusama.
Na Gran Canaria jsme jeli v autobuse (v tom posledním) s nějakýma nočníma pobudama - výrostkama a byli hrozně hlučný a neurvalí a řidič je musel pořád okřikovat a vyhrožovat vyhozením (asi.…). A taky se nám z toho autobusu nepodařilo správně vystoupit. Jel totiž v našem Maspalomas úplně jinou cestou než jsme kdy jeli (ani autem jsem tam nejeli) a tak jsme dali znamení na zastavení až pozdě a modlili jsme se, ať další zastávka není moc daleko. A ona zrovna byla daleko. Vystoupili jsme do noci (bylo po půlnoci, cesta autobusama trvala asi 2 hodiny) na nějakém blíže nespecifikovaném místě (nikde kolem žádný dům, jen silnice a náspy a láva…) a jediný co nás zachránilo (a co nás taky přimělo už vystoupit) byly z dálky zářící světla našeho hotelu a modrý nápis Tabaiba Princess. První co jsme museli překonat byla stráň, pod kterou byla skládka bordelu, kterou jsme taky museli překonat. Takže když jsme se skutáleli dolů, museli jsme přehopsat před suť a kabely a v noci nebylo vůbec nic vidět. Chytla jsem si nohu do nějakého drátu, ale naštěstí se to obešlo bez zranění. No a pak už to šlo. Prostě jsme šli a šli za nápisem až jsme dorazili domů.
19.5.2000, pátek
Následoval odpočinkový den. Celý den jsme leželi u bazénu a opalovali se a koupali a bylo nám moc fajn. Já jsem si dělala francouzštinu a četla Scarlett a Michal si taky četl nebo spal… Po pravdě řečeno, takových dnů by neškodilo i víc, ale na to jsme my moc aktivní. Chceme všechno vidět a tak to vypadá úplně jinak. Jediná aktivita tohoto dne byla, že jsme došli něco málo nakoupit (docházelo nám už asi třetí mléko na opalování…)
A když přišel večer, vyrazili jsme do světa. Jelikož jsme věděli, že jediné centrum života v okolí je Faro, šli jsme rovnou tam a nechali se odchytnout jednou příjemnou tancující paní a vlezli jsme tak do baru (to byl náš záměr, problém byl jen vybrat do kterého). A bylo to tam úplně skvělý. Číšníci byli profesionální a koktejly co tam míchali nebyly jen koktejly, ale umělecká díla. Dalo se tam i tancovat a všelijak se bavit. Hrála tam hlasitě hudba a prostě bylo tam skvělý prostředí. Michal měl hroznou chuť dát si znovu Sangríu s ovocem ve džbánku, tak mě přemluvil a objednali jsme sangrii míchanou se šampaňským (, což bylo dost odvážný, i číšník se divil, jestli to opravdu chceme…). No a jak jinak než že jsme si pochutnali. Michal toho pod mojím vedením vypil víc než já, protože já si nechtěla zopakovat svůj stav z prvního večera na kolonádě… a on přeci jen vydrží víc. Přinesli nám k tomu popcorn a když jsme ho dojedli, tak další… a ten jsme záměrně nedojídali. Když jsme pak dorazili domů, Michal usnul jak když ho do vody hodí.
20.5.2000, sobota
Po snídani jsme asi hodinu strávili focením hotelu ze všech stran a pak nastala opětná fáze rozhodování co budeme dělat. Každodenní problém totiž spočíval v počasí. Těžko se odhadovalo, jestli budou mraky nebo ne. (A nakonec vždy byly.) Tak jsme nevěděli, jestli bysme měli jet do Aqua parku (chtěli jsme tam jet až bude hezky) nebo někam jinam. Nakonec jsme se pro dnešek rozhodli, že se půjdeme opalovat k bazénu a pak pojedeme do Sioux City - konečně.
A líbilo se nám tam. Když jsme tam přijeli, poněkud nás zarazilo, že tam nikdo není. Ale řekli jsme si, že když už jsme tam, že přeci nepojedeme zase zpátky. Zakoupili jsme lístky a hned jak jsme tam vlezli, dostali jsme na hlavy kovbojský klobouky a byli jsme vyfoceni u dostavníku. Pak nám ty klobouky zase vzali a když jsme došli na náměstí, v saloonu jsme objevili i nějaký lidi. Stačili jsme si akorát prohlídnout celé to místo (všechny domy, kostel, banku, atd atd.) a pak začínala show v saloonu. Indiáni (???) tam předváděli svoje umění s lasem a nožema a bylo to úplně neuvěřitelný, koukali jsme na to s otevřenou pusou a zatajeným dechem. Ale nedá se to popsat, to se musí vidět. K tomu jsme si dali párek v rohlíku (ne zrovna typický kovbojský jídlo, ale neva), ale tak nás to zaujalo, že než jsme ho dojedli, tak nám vystdl.
A pak nastala dlouhá přestávka (asi 2 hodiny), kdy se čekalo na show na Main street. Procházeli jsme se znova, všechno si pořádně prohlídli a pak se usadili na schodech do Sheriff´s office. Pořád kolem nás chodili dovnitř a ven nějací kovbojové (tamní zaměstnanci), ale nám to nevadilo, protože když už jsme tam tak seděli a oni kolem nás museli projít, mohli jsme si je nerušeně prohlídnout zblízka. Pak začali na Main street natahovat takový provázky, které měly oddělit obecenstvo od účinkujících a my se konečně dočkali. A musím říct, že ta show byla dobře udělaná. Viděli jsme všechno, co se dá vidět v dobrý kovbojce a na vlastní oči - vyloupení banky, přestřelku, pistolnický souboj muž proti muži (dobro proti zlu), šerifův rozsudek nad zloduchem a jeho oběšení, pád z okna z prvního patra, lehkou holku, kankán, pohřeb, indiánský umění na koni, oblaka prachu nám padaly do tváří,…. No co si víc přát.
Bylo mi líto, že to skončilo. Ale což.
Tak jsme šli zase na autobus a jeli zpátky domů.
Přenesli jsme se z divokého západu zase na Gran Canaria a už ani nevím proč jsme šli zase do Fara (byli jsme tam skoro jako doma.) Asi jsme potřebovali ještě něco koupit. Ale já tam viděla takovej úplně úžasnej ohromnej ručník s tuleněm, kterej nevypadal jako kýč a asi po půl hodině rozhodování a přemýšlení jsme za něj utratili jedny za našich posledních peněz. Ale ta radost z něj !!! Je fakt straně krásnej a určitě si ho vezmu, až zase někam pojedu. A taky musím říct, že nebyl vůbec levnej. A taky jsme si koupili zase Sangrii a dali jsme si jí večer na naší terásce s brambůrkama.