
Předchozí díly naleznete v rubrice Cestování
15.5.2000 Pondělí
A dneska přišli na řadu koně, co jsme si zakoupili u našeho Fischeráka první den. Po snídani jsme šli čekat na určené místo na autobus. V tom byl trochu problém. Nevěděli jsme totiž kam se máme přesně postavit. Chvíli jsme stáli na špatném místě a pak když jsme se zeptali jednoho autobusáka, kde to je, tak jsme se přesunuli na správné místo.
Na náš vkus jsme čekali trochu dlouho. Asi čtyřicet minut. Samozřejmě, že jsme už téměř propadali beznaději, ale najednou se odkudsi vylouplo auto - bavorák, ve kterém seděl chlap v kovbojských botách a s kovbojskýma koženýma chráničema na nohy a zeptal se nás, jestli jedeme jezdit na koni. My že jo a nasedli jsme. Jen co jsme vyjeli, chlapík se zeptal, jestli jsme profesionální jezdci. Trochu ve mně hrklo a řekla jsem mu, že ne, že si to chcem jen tak zkusit a když jsem to celý přetlumočila Michalovi, tak se nechal slyšet, že to bude asi zajímavý. Po chvilce zase chlapíka neobyčejně rozesmálo, když se dozvěděl, že jsme Češi. Nám to tedy moc k smíchu nepřipadalo. Spíš jako dobrodružství. Čekali jsme, že pojedeme autobusem, jedeme sami. Očekává se od nás, že jsme profíci. Asi bysme neměli být Češi. A ten chlapík vypadá jako z kovbojky. Sečteno a podtrženo to vypadalo víc než zajímavě.
V autě, kterýmu svítila kontrolka na nefunkčnost brzd jsme dorazili kam jinam než na ranč. Tam jsme se definitivně museli smířit s tím, že to bude představení jen pro nás dva, protože tam nikdo jinej nebyl. Dostali jsme pití, který jsme si vybrali a pak nás po chvilce dovedli ke koním. Oba jsme se celkem bez úhony vydrápali nahoru a vyjeli. Jel s námi jeden chlapík, kterej neuměl ani slovo jinak než španělsky. Na to, že se nás původně ptali, jakou řečí že chceme, aby mluvil, se moc nevytáhli. Vypadal jak úplnej neudržovanej domorodec. Ale aspoň uměl jezdit na koni. Michal začal hned na prvních metrech vřeštět, že neví, jak se ten kůň ovládá a že mu to hrozně trhá chlupy na nohou a že doufá, že si uvědomuju, co kvůli mně podstupuje. (No, je pravda, že kraťasy na koně jsou trochu nevhodný, ale copak si člověk bere na Kanáry na sebe nějaký dlouhý kalhoty kromě těch, co má do letadla - a ty by mu zase neměly smrdět po koni ?). Jeli jsme po takových kroucených úzkých kamenitých (lávových) cestičkách a občas si skočili před nějakou tu vyvýšeninku nebo přes ďolík.
Hned jsem zjistila, že tyhle koníci co máme se velmi liší ode všech, na kterých jsem dosud jela. Tohle byli nějaký víc šlechtěný. Měli v sobě energii, byli živý a reagovali na sebemenší pohyb. To bylo něcičko ! To bylo pošušňáníčko ! Prostě balada. Sice byl pak trochu problém tu jejich energii udržet na uzdě, chtěli pořád jet rychle a byli neklidný, ale zase to stálo za to.
Po chvíli ten chlapík naznačil, že bysme měli jet rychlejc než krokem. Tak jsme si trochu zaklusali a Michal se pěkně vytřás. Dál to probíhalo celkem klidně, až jsme se dostali na širší rovnou cestu. Chlapík se nás zeptal anglicky, jednoslovně, jestli si chceme zacválat. Řekla jsem, že ne, ale Michal mi řekl, ať mu řeknu, že jo a tak se stalo, že jsme koně ani nemuseli pobízet a už jsme si to hnali.
Situace byla trochu složitá. Nejdřív jel chlapík, za ním já a za mnou Michal. Chlapík pobídl koně ke cvalu a jak začal cválat ten jeho kůň, tak začali i oba naše. Měli radost, že konečně došlo na nějaký pořádný pohyb a jakmile měli povolení k tomu se trochu rozběhnout, tak se do toho dali pořádně. Natáhli ještě trochu krok a chtěli přejít do trysku. Můj kůň se nalepil na zadek tomu chlapíkovu koni a zamýšlel ho předběhnout, ale já mu to nedovolila, ale naopak jsem ho uvedla zpět na své místo. Zato Michal se v tu chvíli kolem nás mihnul jako kulovej blesk a s děsem v očích byl najednou o 200m před náma. Chlapík, když toviděl, zastavil svýho koně a smál se na celý kolo. Viděl totiž jak má Michal plný ruce práce se na koni udržet a jak neví, co dělat. Docela mě to zarazilo, jelikož jsem si myslela, že by měl za ním jet a nějak toho koně zastavit. Kůň se na vzdáleném místě zastavil sám a my ho dojeli. Chlapík mi po cestě ukazoval, že tím, že Michal v šoku držel otěže vysoko, tak že tím koně vlastně pobízel k vyšší rychlosti. Sice u toho za ty otěže i tahal, čímž zase koňovi říkal, aby se zastavil, ale kůň si vybral to, co mu bylo příjemnější. Když jsme dojeli k Michalovi, tvářil se rozpačitě a já mu vysvětlila, co dělal špatně. On si myslel, že stačí zatáhnout a tak se divil, proč ten kůň nechce zastavit.
Pak jsme to otočili a jeli jsme zpět do lávových cestičkách ke stájím. (Ty nebyly v dohledu, ale chlapík tam trefil.) Na zpáteční cestě už se neudálo nic extra, občas jsme klusali, občas šli krokem, ale když jsme dojeli k domečkům, vykouklo na nás další úskalí. Měli jsme vyjet po betonovém chodníčku , který měl úhel asi 40 stupňů. Chlapík jel první, my to od něj s Michalem okoukli a pak jsem jela já. Mě se to taky povedlo. Člověk musel koně pobídnout, aby pořádně zabral a hodně povolit otěže, aby mohl vyvažovat hlavou. Ale Michal měl smůlu. Celou cestu si stěžoval, že ten jeho kůň pořád zakopává a hrozně courá nohy a teď se to stalo osudným. Kůň zakopl a upadl. Sice hned zase vstal, Michal z něj ani nestačil slézt, ale když se pak objevil v mém zorném úhlu, tvářil se všelijak. Nicméně koňovi ani Michalovi nic nebylo, tak to bylo dobrý. Já slyšela jen rachot a znělo to jako když padá stodola.
Pak jsme slezli z koňů, Michalovi se viditelně ulevilo a šli jsme na oběd. Ten nám připravili přímo na ranči a byl v ceně. Sedli jsme si ke stolečkům pod slunečník a čekali. Dostali jsme polívku, nějakou zeleninovou nebo co, a maso s bramborama a mrkví, docela tučný a k tomu pití. U stolování nám dělalo společnost 5 koček a jeden pes, kterým jsme občas něco dali. Seběhli se buhví odkud.
Ještě nám nabídli koupání u nich v bazénu, ale to my odmítli a tak nás odvezli zase zpátky k nám do hotelu. Zpátky jsme jeli džípem, to bylo poprvý co jsem se v něčem takovým svezla a když jsem vystupovala, zapomněla jsem, že je to tak vysoko a málem jsem sebou švihla.
Odpoledne jsme se dohadovali, jestli jít k moři nebo k bazénu, ale nakonec to vyhrál bazén. Dali jsme si u baru Pina Coladu a moc jsme si pochutnali. Je to úplná balada sedět pod palmou na skvělých proutěných křesílkách, který byly jak houpací tak točící a popíjet chlazený výborný nápoj.
Zbytek dne uběhl celkem obyčejně. Zkusili jsme se zeptat v informačním centru na to, jak se nejlépe dostat na Tenerife, ale zklamali nás, protože tam uměli jen německy. A volali jsme Heleně, abychom se pokusili domluvit přesně na dnu, kdy tam pojedeme.
Večer jsme si trochu četli a pak šli spát.
16.5.2000, Úterý
A dneska jsme si půjčili auto a jeli se projet po ostrově.
Zašli jsme do Fischerem doporučované půjčovny Orlando s úmyslem půjčit si Seat Marbella, to znamená to samý autíčko, který jsem měla půjčený s taťkou na Tenerife před dvěma roky. Bylo to nejlevnější auto, které měli v nabídce, proto jsme se pro něj rozhodli. Všechny ostatní auta byly podle ceníku o mnoho dražší.
Zašli jsme do kanceláře a tam narazili na chlapíka pohodáře. Skoro nemluvil, jen pořád kýval hlavou a vypadal, že nic pod širým sluncem není problém. Ptala jsem se na Marbellu a on nám, pokyvujíc hlavou, nevím proč dal Seat Ibiza Sun Roof, s odtahovací střechou a prakticky za stejnou cenu, za kterou je Marbella. Když jsme se potom podívali do ceníku, slevil nám asi o třetinu. Holt obchodník.
No a my z toho měli samozřejmě radost. A jakou. Takový pěkný autíčko a ta odendavací střecha, bylo to skoro jako kabriolet. Nadšeně jsme usedli a vyrazili. Mapu jsme měli jen reklamní a nebo průvodce od Fischera. Jeli jsme podle toho a taky trochu podle intuice.
Vydali jsme se klikatou cestičkou po útesech do přístavu Agaete, odkud odjíždí loď na Tenerife. Chtěli jsme se tam podívat na jízdní řády a zeptat se na několik věcí. Ta cesta byla zajímavá, člověk viděl krásný panoramata. Ale začali jsme mírně propadat panice, protože touhle cestou nám cesta do Agaete trvala asi 3 hodiny a tak jsme si lámali hlavu s tím, jak se tam proboha na tu loď dostaneme, že budeme muset vstávat ve tři nebo tak nějak. Byla to chvíle, kdy jsem si myslela, že se na Tenerife nepodívám, protože to nebude organizačně možný.
Nicméně, do Agaete jsme konečně dojeli a našli jsme tam kancelář společnosti Fred Olsen, která provozuje lodní spojení mezi Gran Canaria a Tenerife a vyptali jsme se na všechno co jsme potřebovali. A mohli jsme jásat. Protože jsme zjistili, že do Agaete se rychlejc dá dostat druhou stranou než jsme jeli my, je to sice delší, ale je to po dálnici a ne po útesech a je to rychlejší. A navíc z hlavního města, kam se dá od nás dostat celkem rychle autobusem po dálnici jede autobus zadarmo do Agaete. Ale to si všechno schovám až na den, kdy pojeme na Tenerife, teď se tím nebudu zdržovat.
Každopádně náš úkol splněn, informace získány. A tak mohlo začít opravdové putování za krásami přírody. Vydali jsme se do středu ostrova, který je úplně jiný než jeho pobřeží. Je tam totiž horský masiv, který veprostřed dělá takové kolečko a tím odděluje od sebe 2 rozdílná klimata. Na Tenerife je stejný rozdíl na Severu oproti Jihu. Jih je pustina a Sever skoro džungle. Jakmile jsme překonali onen horský masív a dostali se doprostřed, začala jsem se radovat, že se tam líp dýchá, protože tam byly mraky a ve vzduchu byla vlhkost. Jásala jsem nad stromama (ne palmy, ale celkem normální stromy) a nad trávou a nad kapradím a nad loukama rozkvetlých květin …. a dokonce jsme ve stráni zahlídli zajíce !
V tom středu se taky nacházel kráter Caratera de Bandama a na ten jsme se jeli podívat. Vedle něj je hora a když se na tu horu vyjede, dá se z ní koukat přímo do kráteru. Na tu horu jsme vyjeli, podívali se dolů a obdivovali šílence, kterej si na dně kráteru postavil domek. Tradují se o něm na ostrově zkazky, že tam žije sám jen se svou kozou a další si můžete domyslet sami. Byla to pořádná díra a pěkně tam foukalo. Hned vedle kráteru bylo golfový hřiště.
No a touhle zastávkou v podstatě náš výlet skončil, už bylo hodně hodin a to co jsme chtěli vidět jsme viděli. Ještě tam byly jeskyně, ale ty jsou prý většinou nepřístupné, takže jsme o nic nepřišli.
Večer jsme zašli do baru na Travestie Show, kde jsme si dali jedno kafe napůl (ty ceny nás drtily), zaobdivovali jsme krásná "ženská" těla (z jednoho se doopravdy vyklubala žena) a pak šli spát.
17.5.2000, středa
Tak a jsme v půlce. Ono se to nezdá, ale všechno jednou uteče.
Ráno jsme zajeli vrátit auto do naší půjčovny a pak jsme jeli znovu do Palm Oasis na druhou schůzku se Zdenou. Všechno se vyřešilo celkem uspokojivě.
Zjistili jsme, že nám nějak docházejí peníze a tak nastala historická chvíle, kdy jsem se pokusila se svojí kartou vybrat z bankomatu. Vůbec jsem si nebyla ničím jistá, ale kupodivu se povedlo !!! A hned napoprvé. Nevěřila jsem, když jsem v ruce držela balíček jejich peněz, co mi dal bankomat. Michal z toho taky žasl.
Pak jsme jeli zjišťovat autobusy. Náš výlet na Tenerife se blížil a bylo třeba ještě doladit naší trasu a časové údaje. Paní v autobusovém informačním centru z nás byla úplně hotová. Byli jsme tam asi půl hodiny, asi třikrát jsme se vrátili a zkoušeli to tak a onak a nakonec jsme tedy něco vymysleli. Ale nebylo to vůbec lehký. Vypadalo to, že se do toho přístavu včas nedostaneme. Hned jsme volali Heleně, že přijedeme zítra v jednu hodinu a že doufáme, že to všechno klapne, protože to bylo opravdu organizačně náročný.
Když jsme tohle vyřídili, nastalo dilema co teď. Říkali jsme si, že bysme mohli jet do Sioux City a nebo se jít koupat. Dlouho dlouho jsme se rozhodovali a nakonec když jsme se konečně rozhodli, že pojedeme do Sioux City, ujel nám autobus a to rozhodlo o tom, že jsme jeli domů se koupat.
Těžko říct, jestli jsme udělali dobře. Vydali jsme se totiž k moři na duny. A foukal hroznej vítr, takže písek lítal vzduchem a bylo to hodně nepříjemný. Nakonec i skalní přívrženec moře Michal rozhodl, že to nemá cenu a že se jde zpátky pěkně do klidu k bazénu. Do tý doby jsme ale stačili stihnout se vyfotit na dunách, vykoupat se a neuschnout. Okamžitě se totiž na nás nabalil písek, jak jsme byli mokrý, a to se pak schne blbě. I když si člověk lehl na zem, nepomohlo to a písek pořád vadil. Obdivovali jsme tam jednu paní, která si klidně ležela v té smršti jakoby se nechumelilo a usmívala se o opalovala. Asi byla umělohmotná.
Cestou zpátky od moře jsme si prohlíželi tabulky u toho jejich močálu a sledovali leguány, protože na všechno byla spousta času. A taky ptáky a kachny.
A do večera se už celkem nic nedělo. Na opalování, koupání a čtení (nebo učení se) u bazénu celkem nic extra není. Když zašlo sluníčko a bylo po večeři, otevřeli jsme si naši extra láhev vína, co jsme si přivezli - Pieroth a pochutnali si na něm.