close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Gran Canaria 2000 (2.díl)

7. května 2007 v 19:54 | Cath |  Cestování
Předchozí díl najdete v rubrice Cestování
12.5.2000, Pátek
Když jsme vstali, zjistili jsme, že venku docela svítí sluníčko a že bysme mohli vyrazit do Aqua Sur na tobogány. Tak jsme jeli.
Došli jsme na autobus a zjistili jsme, že jede až za tři čtvrtě hodiny a tak jsme si téměř bez váhaní vzali taxíka. Oči přilepený na taxametru - no nakonec to docela ušlo, ta cena. I když levný to tedy nebylo. Autobusy byly lepší.

Vlezli jsme do areálu a hned se k nám připojil plyšovej chodící delfín a paní fotografka nás s ním vyfotografovala. Rozhlíželi jsme se potom, kde jsou nějaký převlíkárny a skříňky a objevili jsme je jen tak na volném prostranství, to jsem tedy nečekala. A další šok nás čekal vzápětí. Zjistili jsme, že 3 největší klouzačky jsou zavřený, protože je natíraj, nebo co to tam dělali. Chodil po nich takovej chlapík s koštětem nebo s něčím. A jezdil tam bagr. No…holt, jezdit někam mimo sezónu má svá úskalí. Zaujali jsme místo na lehátkách vedle bazénu, do kterého ústily 3 trubice (jedna vypadala hrozivě) a začali se opalovat. Za chvíli přiběhla nějaká osoba (hlídač) a upozornila nás, že si na ty lehátka musíme jít koupit lístek - vydřiduši. Tak jsme to vyřídili a mohlo by být všechno v pohodě, před sebou krásnej den, plnej klouzání a slunce, jenže, co čert nechtěl, stačili jsme se jednou vykoupat a pak jsme lehce znervózněli, protože nebe bylo plný mraků. Netrvalo dlouho a zatáhlo se úplně a bylo po sluníčku. Nehodlali jsme se ale vzdát a šli jsme se klouzat. Když člověk jel dolu, bylo to dobrý, protože neměl čas myslet na zimu, ale potom ta cesta nahoru, to jsme měli husí kůži. Tobogány za to ale stály. Ten první, na kterej jsme vlezli byl zrovna ten nejdivočejší. Takový vlnovky přímo dolů. Nečekala jsem, že to pojede tak dobře a dala jsem si plavky mezi půlky (po holým zadku to jede líp) a jelo mi to až moc - přímo ďábelská rychlost. Voda stříkala tak, že jsem musela zavřít oči a když jedete se zavřenýma očima a nemůžete je otevřít, připadá vám ta cesta nekonečná. Dole jsem okamžitě shledala, že mám pomlácený kotníky. Michal dorazil za mnou se značným zpožděním, i když jsme vyjížděli stejně, protože jemu to v jeho velkých plavkách (typu kraťasy) moc nejelo. Pak jsme si dole vzali kruhy a šli na kroucenou klouzačku s kruhama. Šla jsem jako první a Michal ze mě měl legraci, protože paní dozorkyně mi ukazovala jak na to mám nasednout a navigovala mě na jízdu POZADU, to já nerada dělám. Začala jsem se vzpouzet a naznačovala jsem, že chci popředu. Paní se smála a říkala: "No, no, no." Měli tam předepsanou jizdu pozadu. Tak jsem pobavila hlouček okolostojících a jela holt pozadu. Furt jsem se otáčela a nebylo to nic moc. Michalovi se to líbilo, protože na kruhu ho nebrzdily plavky. Pak jsme šli vyzkoušet tobogán pro dva. Jelo se to taky na kruhu a do toho kruhu si sedli dva. V rouře byla úplná tma a hned jak člověk z tý tmy vyjel, vjel na velkej hup přímo k zemi a pak skončil ve vodě. Docela skvělý…. No, prostě tobogány jsou bezva. Jenže nakonec jsme museli uznat, že je fakt zima a asi v jednu hodinu jsme to zbalili a šli domů.
Cestou na autobus jsme si řekli, že se ještě stavíme v Perla Canaria si prohlídnout perlový ráj. Měly tam být vidět i umělci, kteří vytváří náhrdelníky a jiné ozdoby přímo při práci. A hlavně tam mělo být úplný moře perel. Což byla pravda. Prohlíželi jsme si vystavené kousky a jeden se nám dokonce zalíbil natolik, že jsme mi ho koupili. Byly to ty nejlevnější perly, nekulatého tvaru. Ale mě se líbily o to víc. Vůbec jsme netušili, že tam nakoupíme, šli jsme se tam podívat spíš ze zvědavosti, chtěla jsem vidět tu bílou nádheru. Nejhezčí byly šňůry perel na vytvářející vodotrysk. Byla tam i možnost vylovit si z akvária mušli a vlastnoručně si z ní vydloubnout perlu. To nás tedy nezlákalo.
Pak jsme tedy jeli tím autobusem domů, stavili jsme se opět v nákupním středisku FARO a čas který ještě zbýval do večeře jsme strávili čtením na pokoji. Zajímavý bylo, že i při mé chuti k jídlu nám systém snídaně-večeře úplně vyhovoval. Přes den jsme vůbec neměli na jídlo chuť a ani hlad. Ten se většinou objevil tak hodinu před večeří a to už jsme zase radši nejedli.
Po večeři jsme si řekli, že se půjdeme podívat kolem dokola po nějakém nočním životě. Dopadlo to úplně katastrofálně. Šli jsme hroznou dálku a jediný, co jsme objevili bylo fotbalové hřiště, kde se zrovna konal nějaký asi trénink. Jinak všude jen samý silnice a zavřený středisko Holiday World. Takže jediný, co nám zbývalo bylo nákupní středisko FARO (nebo kolonáda u pláže, ale na to jsme byli dost daleko a už nás bolely nohy).
Ve Faru bylo dost restaurací a barů a minidiskoték. Když jsme kolem nich chodili, lákali nás zaměstnanci dovnitř všema způsobama. Tancovali, mávali na nás a tak a tím chtěli naznačit, že u nich je fakt dobrá nálada. Jeden bar jsme si vybrali. Vlezli jsme dovnitř a nestačili koukat. Byli to fakt profíci. Všude spousta všelijakých lahví a rutina, se kterou se nám předváděli číšníci, by stála za nafilmování. Měli krásnej nápojovej lístek s fotkama drinků a ty fotky měli i na stěnách jako výzdobu. Nebyly to jen tak ledajaký fotky. Vypadali úplně umělecky a ty poháry byly nazdobený netradičně, ale úžasně. Hrála tam dost hlasitá hudba a byl tam i parket, kde pár lidí tancovalo. Dali jsme si znovu Sangrii a to ještě k tomu ze šampaňského. Takže bylo nebezpečí, že poleze do hlavy ještě víc. Dostali jsme k tomu popcorn. Když ho člověk dojedl, dostal novej. Docela se nám tam líbilo. Michal si to pak chtěl ještě zopakovat, ale pak už nebyly peníze. Škoda.
13.5.2000, Sobota
Dopoledne jsme věnovali opalování a koupání a čtení a učení u našeho super extra bazénu a pak jsme si udělali výlet k moři. To tedy stálo za to. Sbalili jsme si těch pár věcí, které člověk potřebuje na cestu k moři a šlo se. U kolonády jsme zatočili na pláž a šli ještě kousek dál. Byla to ta největší pláž na Kanárech, se žlutým pískem, všude kolem duny, to vše dlouhé asi 6 km. Co vám budu povídat - celou tu pláž jsme obešli až na druhý konec, do střediska Playa del Inglés. Někde v polovině lidí trochu ubylo a pokud tam nějaký byli tak jen samý nudisti. A kromě nich, tam proudily davy lidí sem tam, z jednoho konce pláže na druhý. Tam někde jsme se rozhodli, že se taky vykoupeme. Bylo to koupání úplně úžasný, protože byly perfektní vlny, který nás unášely a někdy taky zaplácly ke dnu, když člověk málo nadskočil.
Nedá se říct, že bychom tu pláž obcházeli záměrně. Jen jsme vždycky chtěli dojít až tam kam bylo vidět. A šli jsme tak dlouho, že jsme se dostali až na druhou stranu. Na té druhé straně jsem se opět vnořili do města a šli hledat autobus. Měli jsme celkem smůlu, jak jsme zjistili doma nad mapou, protože jsme se vydali špatnou ulicí a minuli jsme tak nejbližší stanici a všechny přilehlé a dostali se až před nákupní centrum Yumbo, odkud už autobusy jezdily.
Ještě než jsme se vydali na tu pouť kolem pláže, stavili jsme se v obchůdku, kde jsme koupili Michalovi nový sluneční brýle a mě sukýnku přes plavky. A oba jsme z toho měli radost jak se patří.
Doma po večeři jsme si dali víno, které nám v hotelu dali jako svatební servis a pak jsme šli na večerní show, kde se konal Brazilský karneval. Docela se jim to povedlo. Nechali jsme se okouzlit krásnýma kostýmama a dali si k tomu kafe a pak šli spát.
14.5.2000, Neděle
Ráno trochu opalování u bazénu a pak….
…. nastal náš osudný den. V pravdě osudný. Od té doby, co nás odchytl chlapík s losem a nechal z nás udělat právníky a studenty a my jim tam ty falešný údaje nahlásili, tak od té doby jsme byli nervózní, jak to asi tak bude vypadat, až k nim v neděli přijedeme na smluvenou schůzku. Co jim řeknem. Za několik hodin protrápených výčitkama svědomí jsme se dohodli, že až tam přijedeme, tak jako první věc jim řekneme, jak to s námi opravdu je.
Po opalování jsme tedy taxíkem gratis vyrazili opět do pětihvězdičkového hotelu a nebylo nám moc do smíchu. To jsme ještě netušili, že může být (a bude) i mnohem hůř. Sedli jsme si ke stolečku se slunečníkem a skoro hned k nám přišla celkem příjemná paní, která mluvila česky a řekla nám, že se jmenuje Zdena. Hned jsme jí řekli, že nejsme ani právník ani student, ale že v Česku jsou i nižší platy než máme my a to ona taky moc dobře ví, když je z Brna. Vůbec se nezlobila a říkala, že si to myslela a že to dělá víc lidí a strašně se smála, co ty pouliční odchytávači jsou schopný od lidí chtít. A že prej na tom zas až tolik nezáleží.
Vzala nás do takový haly, kde takhle u stolečků sedělo víc lidí a povídali si. Mohli jsme si objednat co jsme chtěli, takže Michal si dal kafe a já džus. A pak se zdánlivě nic nedělo, ale mě bylo jasný (a Michalovi taky), že v tom zdánlivě nezávazným hovoru je skrytej nanévr. Asi hodinu jsme si povídali tak říkajíc o ničem a paní říkala, že čeká, až jí přinesou dotazník. Nápadně moc se zajímala o to co děláme a v jakých žijem podmínkách a my jí něco říkali po pravdě a něco málo jsme si občas přibarvili. A ona byla jedno velký ucho. Neptala se na nic až tak důvěrnýho, ale stejně si mohla udělat o nás dost dobrej obrázek.
Pak konečně přinesli ten formulář a my jsme byli zvědavý, co se z téhle tzv. promotion na hotel vyvine. Nechali jsme si přinést další džusy a tak a pustili se do toho. Ten dotazník se nás ptal hlavně na to jak si představujeme skvělou nejlepší dovolenou, kolik nás stála tahle dovolená, na které právě jsme a tak. A člověk si tam nadiktoval, že by nejradši jel na Seychelly do nějakýho super hotelu a podobně. To je celkem logický.
Celou tu dobu, co jsme tam seděli a povídali si, čas od času zvonili na zvon a vítali své nové klienty do svých řad. A to docela často. Až nás to udivovalo. Byli jsme přesvědčeni, že my se mezi ně nezařadíme.
Vyplněním odpovědí jsme paní nahráli a ona nám začala vysvětlovat ten jejich systém. Je to hodně složitý, ale zhruba se ve výsledku jedná o to, že pokud s nimi člověk spolupracuje, nekupuje si zájezdy u cestovních kanceláří a jezdí na dovolenou, která stojí o hodně míň, než běžně, do čtyř a pětihvědcičkových hotelů. Jiné hotely v jejich systému nejsou. Znělo to docela rozumně. Jako docela pěkná nabídka. Ale člověku vždycky tak nějak někde vzadu v mozku hlodá, že nic není zadarmo a že to asi bude stát pěkný prachy. Jenže tuhle informaci, v podstatě jedinou nepříjemnou, (ale ne zase tolik, protože člověk ty peníze nevyhodí jen tak do vzduchu, ale fakticky se mu hromadí jako na kontě i s úrokama a na konci si je zase může vybrat), nám nechtěla pořád říct, protože to byl zlatý hřeb.
Když nám vyvrtala díru do hlavy všema možnejma informacema o jejich systému, tak jsme si šli sednout na zahradu, abychom nenápadně viděli, jak je to tam všude krásný. Původně jsme tam jeli jen kvůli té mé výhře. Tu jsme jí logicky nechtěli nechat. Celý to její vyprávění jsme podstoupili jen kvůli té výhře. Ale Michal se tím systémem nadchnul, v hlavě mu to zarachotilo, převalilo se mu v ní pár číslíček a zjistil, že by se na tom vlastně i dalo vydělat, cože je přeci fajn. Vydělat a mít všechny ty super výhody, o kterých mluvili. To, že by se na tom dalo vydělat, to jsem viděla i já. To byla pravda. Zeptali jsme se ještě na několik doplňujících otázek, abychom se ujistili, že to tak skutečně je a vyšlo nám, že jo. A tak Michal začal být pro. Paní nám už i řekla, kolik bysme museli na začátku vložit (bylo to míň, než jsme čekali) a tak jsme měli všechny čísla pohromadě. A furt to vycházelo dobře pro nás.
Pak jsme se dozvěděli, že to má ještě jeden háček. Chtěli jsme po Zdeně (po několika hodinách jsme si začali tykat), aby nás nechala chvíli o samotě a ona že jo, ale schválně nás nenechala, abychom si to nemohli při soukromém rozhovoru nějak rozmyslet nepříznivě. Prostě schválně byla pořád s náma, aby nás mohla pořád ovlivňovat. Taky jeden z taktických kroků. A další z taktických kroků manipulačních byl, že nám řekla, že pokud se k nim chceme přidat, tak že se musíme rozhodnout ještě dneska. Když přijdeme zítra, tak sice s námi smlouvu uzavřou ale nedostaneme slevu, která se dostává, když je to ten den (docela dost podstatná sleva).
Prostě bylo to těžký rozhodování, náročný na mozek a na koncentraci. Pak nás zavedla do apartmámu, abychom viděli, jak je to krásný i vevnitř. No, co nám na to říct. Bylo to tam nádherný. Každej hotel je oproti tomu kůlnička. I naše Tabaiba Princess, ve který jsme bydleli. Byla tam krásná kuchyň, vybavená nádobím, sporákem, mikrovlnkou, pressem, lednicí a mrazákem, rychlovarnou konvicí a podobně a v lednici prý na každého ve všech hotelích čeká po příjezdu na dovolenou nějaké jídlo a pití, aby se nemuselo hned jít nakoupit. Pak tam byl obývák, všude prostě nádhernej nábytek, 2 televize, ložnice a koupelna s masážní sprchou a bublinkovou vanou. Prostě extra třída.
Měli jsme toho už dost. Šli jsme zase zpátky a sedli si ke stolečku. Zdena chtěla vědět, jak jsme se rozhodli. Jestli ano nebo ne. Mě už to nepřemýšlelo a tak jsem to celý přenechala na Michalovi a souhlasila se vším co řekl v bezmezné důvěře.
A tak se stalo, že jsme řekli, že do toho půjdeme. Zdena pro nás získala od šéfa povolení, že s námi smí uzavřít smlouvu. Přeci jen, nesplňovali jsme jejich kritéria, povolání, věk a neměli jsme s sebou dost peněz, ani na účtu. Peníze nám ležely doma v šuplíku. Domluvili jsme se, že tam necháme nějakou směšnou zálohu a peníze pošleme potom převodem z domova.
Zdena nám zazvonila na zvon, představila nás jako nový klienty, lidi nám zatleskali a dostali jsme šampaňský - láhev.
A sepsali jsme smlouvu. To trvalo ještě asi 2 hodiny. Bylo to důkladný sepisování smlouvy. Michal jel do hotelu pro peníze na zálohu (gratis taxíkem) a já čekala se Zdenou. Dostala jsem do ruky jejich katalog hotelů a listovala jsem si v něm. Takový extra super katalog jsem ještě nikdy v ruce neměla. Krásný hotely, krásný místa, člověk jenom žasne.
Asi v osm večer jsme odtamtud odešli. V ruce tašku, vevnitř složky se smlouvou a s informacema do budoucna. A taky s tou výhrou, ze které se vyklubal týden dovolené navíc.
Byla jsem vyčerpaná a nechtělo se mi už nad ničím přemýšlet. V hotelu jsme si došli na večeři a po večeři, kdy jsme se částečně zregenerovali, otevřeli jsme si ten šampus, co jsme od nich dostali a rozjeli jsme druhé kolo počítání. Museli jsme zjistit, jestli nám budou stačit peníze na všechno, co chceme a jestli jsme udělali dobře. Zjistili jsme s bločkem a tužkou, že i přesto, že Michal při svém rozhodování zapomněl na to, že budeme kupovat naší milou zahrádku v Kamenici a že na ní budeme potřebovat peníze, že by nám peníze vyjít měly, ale že musíme každoměsíčně dávat z výplaty třetinu stranou, aby to stačilo. Což nás pochopitelně rozhodilo. A tak nějak jsme se v té chvíli shodli, že jsme udělali blbost a volali jsme Zdeně, jestli by to nešlo nějak zrušit. Ona, že ne, ale že máme tedy ještě za ní přijet a že nám pomůže to vyřešit co nejlíp. Domluvili jsme se na středu.
Celý večer byl zkažený a Michal v noci nespal. Já mám naštěstí tu schopnost nemyslet na nepříjemný věci, když s nima nemůžu nic udělat a nenechat se jimi trápit a přecházet myšlenky na ně s ledovým pomalu až opovrhujícím klidem. Ale Michal tohle neumí a tak se trápil až do středy a zkazilo mu to dost těch několik dní. Já se tím nenechala celkem vyrušovat. Trochu předběhnu a řeknu, že jsme za ty 3 dny do středy zase změnili názor. Mě se zalíbilo být členem systému dovolených na výměnu a vlastně jsem byla i ochotná ten rok hodně šetřit, abychom byli schopný plnit závazky a všechno ostatní. Chtěla jsem zůstat. Michal si to do středy nerozmyslel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama