
Nestačím zírat, jak se všechno kolem teď mění. Tedy nejenom, že je konečně jaro (dneska je extrémně krásně, vůbec se mi nechtělo z venku domů), ale hlavně Filípek dělá pokroky. Když jsem si ho přivezla z porodnice, byl to jenom uzlíček, který jí a nebo spinká, občas koukal, ale nic ho moc nezajímalo. Ale už se začíná mít k světu a já mám co pozorovat. Po jídle je to úplně nejroztomilejší človíček na světě, je spokojený, kouká a zkoumá okolí a k tomu si teď začal broukat, brumlat a vydávat různé další super zvuky. Člověk si s ním i pokecá, když se drží slovníku: ejá ejá, lé lé lé, hue hue a podobně. A směje se! Nejvíc se směje když na něj člověk mluví a taky se na něj směje a nebo když ho extra baví nějaká hračka. To jsou momenty, kdy má člověk pocit, že se rozplyne. Miminkovské úsměvy nemají chybu. Dětičky dělají všechno na sto procent a tak když se usmějou, je to ztělesněné štěstí a spokojenost. Je to úplně boží. :)

Kromě toho mě minulý týden ohromil tím, že začal chytat věci do ručiček. Jako první chytil umělohmotné kroužky připevněné na jedné z hraček. A teď už chytá kde co. Hlavně moje oblečení, vlasy, řetízek na krku... Zkrátka je vidět ten vývoj a každý další pokrok mě zvedne ze židle - to už je asi úděl matek jásat a dojímat se nad kdejakou "blbostí".
O víkendu jsme uskutečnili první velkou cestu do Velký. Tedy do vesnice, kde má moje máma chalupu. Stavení se muselo přizpůsobit novému obyvateli, ale hlavně (a to se dalo čekat) se k nám pořád trousily návštěvy, každý si chtěl Filípka prohlídnout a chovat, bylo tam tolik lidu, že se brouček ani chvíli nenudil. (Trochu jsem trnula co budu dělat až s ním budu zase doma sama, to ho asi moc bavit nebude...) Máma měla radost, že si konečně užije miminka a já měla radost, že mi na něj občas dohlídne nebo sama vyrazí s kočárkem kamsi do polí. Přesto byl ale víkend jeden velký shon, protože mamka byla v jednom fofru a my...

My jsme se konečně dočkali onoho velkého dne. Tím nemyslím Velikonoce, kdy mě zmlátili 3 chlapi, ale den, kdy jsme se konečně vydali na kolo!!! Po všech těch přípravách (nákup vozíčku, výměna blatníku, montáž, zkušební jízdy...) jsme konečně Filípka vložili do vozíčku, šlápli do šlapek a jelo se. Že našemu odjezdu přihlížela půlka vesnice, kde jsme s tímto pohyblivým zařízením působili jako atrakce, snad nemusím ani zdůrazňovat. Každopádně kolem se ozývaly výkřiky obdivu a podivu. Tato situace trvala i cestou, kdy nás komentovali téměř všichni lidi, které jsme minuli.
Ovšem všechno fungovalo bezvadně. Filípek byl opravdu ve vozíčku za kolem spokojený, spinkal... a proháněl nás jako ten nejhorší osobní

trenér. Jakmile jsme na chvíli zastavili, začal se
chrout a projevovat nespokojenost, tak jsme museli zase nasednout a jet dál. Že to občas bylo docela složité, zvláště ve chvíli, kdy nás už hrozně bolely zadky, to je nasnadě. Nicméně, i přesto to byla jízda báječná, ujeli jsme 23,5 km, vystoupali nějaké ty kopce a Michal má můj obdiv, že těch asi 30 kg navíc za sebou bravurně utáhnul. Červnová dovolená na kolech ve Žluticích by se tedy mohla podařit... a vydařit. Začínám se opravdu těšít. Sláva Croozeru!
Když jsem se vrátila z Velký do Prahy, postihla mě ale jakási záhadná nemoc. Měla jsem zalehnuté ucho, v hlavě mi rezonovalo a šumělo, motal se se mnou svět, dělalo se mi špatně a měla jsem závratě. Po dvou dnech tohoto stavu mě Michal odvezl na ORL pohotovost, kam jsem musela i další den ráno... Zkoumali mě, dali mi injekci kortikoidů a dozvěděla jsem se, že mě postihla "dočasná hluchota" (to zní strašně...) způsobená nejspíš horším cévním zásobováním. Ta injekce zabrala, ale prý je to 50 na 50, že se to může vrátit. Ne, ne, ne. To ne.
chrout a projevovat nespokojenost, tak jsme museli zase nasednout a jet dál. Že to občas bylo docela složité, zvláště ve chvíli, kdy nás už hrozně bolely zadky, to je nasnadě. Nicméně, i přesto to byla jízda báječná, ujeli jsme 23,5 km, vystoupali nějaké ty kopce a Michal má můj obdiv, že těch asi 30 kg navíc za sebou bravurně utáhnul. Červnová dovolená na kolech ve Žluticích by se tedy mohla podařit... a vydařit. Začínám se opravdu těšít. Sláva Croozeru!
Když jsem se vrátila z Velký do Prahy, postihla mě ale jakási záhadná nemoc. Měla jsem zalehnuté ucho, v hlavě mi rezonovalo a šumělo, motal se se mnou svět, dělalo se mi špatně a měla jsem závratě. Po dvou dnech tohoto stavu mě Michal odvezl na ORL pohotovost, kam jsem musela i další den ráno... Zkoumali mě, dali mi injekci kortikoidů a dozvěděla jsem se, že mě postihla "dočasná hluchota" (to zní strašně...) způsobená nejspíš horším cévním zásobováním. Ta injekce zabrala, ale prý je to 50 na 50, že se to může vrátit. Ne, ne, ne. To ne.
Další plány:
12.4. Nákup v zahradnictví
14.4. Zahrádka
15.4. Dvě rodinky jedou na ryby
16.4. Kontrola kyčlí + návštěva kamarádky
12.4. Nákup v zahradnictví
14.4. Zahrádka
15.4. Dvě rodinky jedou na ryby
16.4. Kontrola kyčlí + návštěva kamarádky