
Už je to více jak týden co jsem doma a ten první nápor jsem zvládla. Chvílema si pořád připadám jako ta kreslená postavička z Básníků, která se snaží zdolávat stále vyšší schody. Ale abych nepřeháněla - v mém případě je to spíš cesta, na které se sem tam objeví větší nebo menší hrbol, který musím vždycky nějak překonat. Stručně řečeno - hodili mě do vody a plavu jak se dá. Navalilo se to na mě, během několika dní jsem musela pojmout hrozně vjemů, informací, rad a postupů a ty vody kolem mě se pomalu zklidňují. Jó, doma to není jako v porodnici, kde si člověk může do vedlejších dveří zaskočit k sestrám pro pomoc, všechno musí člověk nějak vyšpekulovat sám. Co by ale pro miminko neudělal, že ano! :)

Většinu času jsme ale oba spokojení, Filípek spinká jako andílek (to se vážně těžko dá popsat jinak...) a nebo je vzhůru a křičí jako o život: "Mámo, já mám ukrutnej hlad, dělej s tím něco". Když je všechno takhle srozumitelné, nemá to chybu - počkám až se vzbudí, přebalím ho, nakrmím a potom zase usne. Ale občas se objeví zmatky, kdy Filípek řve a řve a já nevím co se děje. Všechno by mělo být v pořádku, ale není, na jeho tvářičce se objevují vrásky, pusa dokořán, tělíčko se svíjí a já jako máma jsem bezradná. A samozřejmě odpovídající měrou ustaraná. To je potom zle. Proto jsem už vymysleli, že si domů pořídíme kojeneckou váhu, abysme věděli, kolik snědl (odpadnou tím otázky: má ještě hlad nebo naopak toho snědl až moc?). To je náramně užitečná věc...
V noci na dnešek jsem se zrovna moc nevyspala, protože se naše líné miminko u jídla flákalo a myslelo si, že už má dost a usnulo - aby se zase za hodinu vzbudilo se strašlivým hladem. Během dneška ho tedy přesvědčuju pokaždé když usne při krmení, že se ještě nespí, protože má ještě hlad - a miminko mi po chvíli buzení dá za pravdu. Do postýlky ho tedy dám až potom co váha ukáže, že snědl dávku, která je přiměřená a oba jsme spokojení. Asi takhle nějak vypadají ty hrboly na cestě.
Když dlouho brečí, jsem z toho docela vyčerpaná a přemlouvám ho ať už spinká. Když ale dlouho spinká, chodím se na něj pro změnu dívat a obdivovat jeho tvářičku a jeho bezelstný blažený výraz. Zkrátka je to s ním sranda.
No a k tomu přemýšlím, že ve dnech, kdy se předtím v noci vyspím (jako že takových byla zatím většina) bych mohla dělat španělštinu a cvičit za účelem uvedení mé postavy zpět do normálu. Zatím jsem se ale vrhla do vytváření grafických stránek do miminkovského alba, to je taky věc, která mě celkem baví... a když to neocení synek až vyroste, tak to určitě ocením alespoň já. :)

Když dlouho brečí, jsem z toho docela vyčerpaná a přemlouvám ho ať už spinká. Když ale dlouho spinká, chodím se na něj pro změnu dívat a obdivovat jeho tvářičku a jeho bezelstný blažený výraz. Zkrátka je to s ním sranda.
No a k tomu přemýšlím, že ve dnech, kdy se předtím v noci vyspím (jako že takových byla zatím většina) bych mohla dělat španělštinu a cvičit za účelem uvedení mé postavy zpět do normálu. Zatím jsem se ale vrhla do vytváření grafických stránek do miminkovského alba, to je taky věc, která mě celkem baví... a když to neocení synek až vyroste, tak to určitě ocením alespoň já. :)
A na závěr jedna vtipná fotka - malinkatá houstička v ohromný postýlce...
Ten mrňousek není v postýlce ani vidět. Je tak malinký, že bych se ho snad i bála vzít do rukou:-)) Opravdu je to úžasné a myslím, že to vše zvládáš skvěle:-)