close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Gran Canaria 2000 (1.díl)

24. února 2007 v 20:34 | Cath |  Cestování
To byla navíc naše svatební cesta...
Den předem, 9.5.2000 (a taky noc), úterý
Jak jinak. Po minulých zkušenostech s Fischerem jsme si to mysleli - odlet byl stanoven na nekřesťanskou druhou hodinu noční. Celé odpoledne jsme křepčili kolem balení kufrů a když už bylo všechno hotovo, nastalo prázdno. Na letišti jsme měli být v půlnoci a tak jsme řešili problém, co do té doby dělat. Já jsem si šla představou probdělé noci v letadle radši na chvíli lehnout, i když mi nervozita skoro nedovolila usnout, a Michal se koukal s maminou na televizi. No… dočkali jsme se.

Dojeli jsme na letiště a šli se nechat odbavit. Chlapík za přepážkou se na nás užasle podíval a řekl, že nám někdo rezervoval nejlepší místa v letadle. Ani nám hned nedošlo, že se jedná o svatební servis, který nám Fischer slíbil. Ale potěšilo nás to. Dlouho jsme neotáleli a prošli jsme pasovou kontrolou, prohlídli si opět láhev 500 let staré whisky za 750.000,- a pak objevili něco, co nás nadchlo. U našeho východu stálo připravený letadýlko Fischer !!! Mysleli jsme se automaticky, že poletíme s nějakou neznámou leteckou společností a ono ne ! I když - on člověk usíná k té čtvrté páté hodině ranní v jakémkoli letadle a příjemný to tedy není. Hned jak jsme vzlétli, steward nám donesl jako další součást svatebního servisu šampaňské a řekl, že je ho tu pro nás neomezené množství, takže si můžeme kdykoli říct o další. A pak nám ještě přinesli krabici, ve který jsme nakonec našli dort. Čokoládovej, takže Michal byl spokojenej. Lidi po nás pokukovali, co jsme to za exoty, když nám pořád něco nosej a jim ne. Všichni jsme dostali potom jídlo - čínu s rýží, nebylo to moc dobrý. Pak nám zhasli světla a lidi začali podřimovat. Já a Michal taky. Po chvíli spaní-nespaní jsem otevřela oko, koukla z okna, za kterým byla pořád tma a už mě to nebavilo a vidím blesk !!! To jsem byla ve vteřině úplně probuzená, nalípla jsem nos na okenní tabulku a zírala do tmy. Těch blesků jsem pak viděla spousty. Asi 20 minut jsme letěli nad bouřkou. Musela být hrozně ohromná. Viděla jsem nad ní letět ještě asi tři další letadla. Blesky byly vidět všude kolem. A blejskaly skoro bez ustání. Michal spal a z bouřky viděl jenom konec. Nechtěla jsem ho budit, aby se neznepokojoval. Přistáli jsme u nich asi ve čtvrt na osm ráno a teprve začalo svítat. Měla jsem tý tmy už plný zuby.
10.5.2000, středa
Na letišti jsme se dočkali poněkud nemilého překvapení. Lidi se vyhrnuli z letadla a obsypali jezdící pás s kuframa. Jak komu kufry přijížděli, tak naše řady řídly. A zbylo nás tam pár, komu něco chybělo. Bylo nás asi šest. Kupodivu nám ani nestačila dojít trpělivost a oni ten pás, kde měly ještě možná naše kufry přijet, vypli. Paní vedle nás se nechala slyšet: "Tak a je to v prdeli." a její manžel se nepřesvědčivě zasmál. Chyběl nám kufr s oblečením. Přišel k nám Fischerák a ptal se, jestli nám taky něco chybí…. No, nakonec se to díkybohu vyřešilo. Začali tam pobíhat letištní chlapíci, pás ještě na chvíli pustili a všechno zbylé se na něm objevilo.
Málem bych zapomněla popsat psychický stav, který mě a Michala takhle k ránu postihl. Museli jsme se tomu pak smát. Byli jsme po noci úplně zpitomnělí a všechno nás rozčilovalo. Jeden jsme druhého provrtávali pohledem a každá maličkost byla hned hroznej problém. No, fakt, měli jsme dost.
Ale pak nás posadili do autobusu a začalo to být lepší. Dort jsme v letadle neměli čím rozkrájet a tak jsme si ho vezli s sebou. Všichni koukali (tedy ti, co v letadle neviděli, že nám ho dává posádka), jestli jsme normální, když si s sebou vezeme dort. Usedli jsme na sedadlo a dostali jsme obálku s letáčkama, aby nám cesta líp uběhla. Skoro všechno v letáčcích nás nadchlo. Půjčovna motorek, půjčovna aut, Aqua parky, Palmitos Park (botanická zoo), jízda džípem, koně, a tak dále, bylo tam toho hodně.
Asi půl hodiny jsme jeli po dálnici a pak zajeli k pobřeží. Většina autobusu vystoupila v apartmánech Duna Flor, což byla jedna z levných nabídek Fischeru, na kterou byla sleva a jak jsme se později dozvěděli od lidí, co to tam znají, nemají tyhle apartmány dobrou pověst. Skládáme tyhle informace jako mozaiku a pořád se jen utvrzujeme v názoru, že u Fischera se dá lehce naletět a že si na ně člověk musí dát pozor.
Když jsme vystoupili před naším hotelem, úlevou jsme si vydechli, že my jsme nenaletěli. Hotel měl krásnou vstupní halu, pán v recepci věděl, že je to naše svatební cesta a dal nám jeden z pěkně situovaných pokojů. Jeden člověk nám vzal kufry a jeli jsme panoramatickým výtahem k našemu pokoji. A tam jsme osaměli. Najednou bylo ticho klid, ticho, člověk nikam nepospíchal. Dovolená začala.
Bylo asi devět ráno nebo možná ještě míň. Měli jsme hroznej hlad a žízeň a tak jsme se vydali hledat nejbližší obchod. Byl coby kamenem dohodil a zároveň jsme při zpáteční cestě našli zadní vchod do hotelu. Koupili jsme jejich super křupavý a HROZNĚ dobrý housky, sýr, jogurt a něco k pití. A snídalo se nám skvěle, až na tu únavu. Prozkoumali jsme pokoj. Našli jsme klimatizaci a zjistili, že ji asi nebudeme ani potřebovat, protože venkovní teplota byla něco pod dvacet stupňů. Našli jsme i minibar, vyndali z něj všechny jejich předražený pitíčka a dali si tam svoje víno a vodu.
Měli jsme slíbeno, že na pokoji na nás bude čekat víno jako pro novomanžele a ono nic. Tak jsme se nechtěli nechat odbýt a šli jsme se zeptat na recepci, co to jako znamená. Nápravy jsme se dočkali. Takže jsme měli vína dvě.
Vybalili jsme a šli jsme spát. Asi po dvou hodinách jsme se vzbudili a řekli si, že se tedy zkusíme rozhlédnout. Nejdřív jsme si prošli hotel a získali nadšení. A pak jsme sbalili svých pár švestek a šli najít moře. Už když jsme šli nakoupit, tak jsme si vytipovali cestu, která by mohla vést k moři. Byla to kolonáda, která vedla podél řeky (no, ona to vlastně řeka nebyla. Bylo to jen koryto. Hrozně široký koryto z kamení, uměle vytvořený a voda tam pochopitelně nebyla. Za celou dobu pobytu jsme nepochopili, proč to tam mají. I kdyby se tam někdy měla objevit nějaká voda z dešťů nebo z čeho, nikdy se jim tam nemohlo tý vody objevit tolik, aby se to koryto naplnilo jako normální řeka. ??? Michal si dělal legraci: "Sem by se měli z Moravy přijet naučit stavět řeky." Já na to: " No, jasně. Sem, kde nikdy žádnou řeku neviděli." M: "No jo, ale jsou přesto připravený." K: "Co kdyby se tady náhodou nějaká řeka zničehonic objevila, že jo. To je fakt, sichr je sichr." … a tak dále.)
Je pravda, že když jsme došli nakonec tý řeky, že tam byl rybník. Zřejmě se sladkou vodou. Osobně nechápu, kde se tam ta voda bere. Bylo jí tam sice zoufale málo, spíš to byly jen takový bažiny, ale byla tam. Ten rybník byla přírodní rezervace a žili tam ptáci a kachny. A asi i nějaký ryby. A taky takový tvorečkové, které jsme pracovně nazývali leguáni. Těch tam byly mraky. Málem jsem na jednoho šlápla. Hrozně jsme se ho lekla. Je to jako potkat na chodníku ještěrku. Naprosto neobvyklé.
Když rybník skončil, přešel v písčitou pláž, která se asi po dvaceti metrech šířky nořila do moře. Takže ten rybník byl v těsné blízkosti moře. Moře jsme tedy našli. Byla tam i taková malá kolonáda s obchůdky a s restauracemi.
Prošli jsme si jí. Cestou se nás pokoušeli odchytit číšníci z restaurací, abychom si šli k nim sednout. Ale my se nedali. Zastavili jsme se u jednoho baru a koukali na fotky ovocných šťáv, moc se nám to líbilo. Vlezli jsme taky do pár obchůdků a Michalovi se zalíbily miniplavečky tanga, které se prodávaly bez podprsenky. A mě se zalíbily taky. Měli je tam v různých barvách jednobarevné. Chvíli nám to trvalo, ale nakonec jsme je koupily. Žluté. Celou dovolenou jsem se pak neopalovala a nekoupala v ničem jiným, i když jsem s sebou měla úplně nové jednodílné plavky O´Neil. Na oslavu toho, že jsem se odhodlala něco takového si pořídit jsme si sedli do jedné restaurace a dali jsme si džbánek nápoje zvaného Sangría. O tomhle pití jsem Michalovi vyprávěla celé dva roky, od doby, co jsem ho ochutnala s taťkou na Tenerife, tak ho Michal chtěl ochutnat. Jenže ! - já tenkrát měla jednu skleničku a tady toho byl litr pro dva. A to jsme netušili, že nám až to vypijeme jako bonus přinesou ještě půl litru, abychom se k nim vrátili. Navíc do té doby mě nikdo neupozornil na to, že tenhle nápoj je dost zrádný. Je to v podstatě víno, s fantou, s koňakem a s krájeným ovocem a ještě s dalšíma přísadama, který si všechny už nepamatuju. Takže jak to tak asi mohlo dopadnout… Po hodince příjemného posezení na krásných židlích (ty nás doopravdy uchvacovaly, všude tam měli tak krásný židle, rákosový (nebo napodobenina) s polštářkama) jsme se dopotáceli na autobus (pěšky cesta zpátky trvala asi 15-20 minut a autobusem asi 4 minuty) a jeli zpátky do hotelu. Snažili jsme se chovat jako že nic. Pak jsme mudrovali nad tím, jak je to možný, že se hned první den opijeme.
Trochu jsme vystřízlivěli a šli jsme na večeři. Měli jsme už pořádnej hlad. Restaurace nás uchvátila jak prostředím tak nabídkou. Za okny byly vodopády, měli tam zase ty krásný židle a jídlo doplňovali všechno dřív, než došlo. Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Uchváceni výběrem jsme si na talíř nandali všechno, co jsme kde viděli a vytvořili tak neuvěřitelnou směsici. Každým dnem se ale naše útoky mírnily.
11.5.2000 , čtvrtek
Tak a druhý den se šlo na to. Jen co jsme vstali a nasnídali se (snídaně byla stejně úchvatná jako večeře), oblékli jsme se do plavek a šli se opalovat a koupat k nám k bazénu. Nic jiného se ani dělat nedalo, protože jsme měli v jednu hodinu domluvenou informační schůzku s naším Fischerákem. Vzala jsem si s sebou Scarlett (vedle francouzštiny a práva to bylo hlavní moje čtení na dovolenou) a tak jsem se začetla, že jsme na schůzku přišli pozdě.
Byli jsme tam jen my dva a on. Byla to úplná pohoda. Sedli jsme si do Piano baru, dali si Sangrii (on jen džus) a on nám začal vysvětlovat všechno, co už jsme dávno věděli (z průvodců). Tak jsme ho začali bombardovat otázkama na to, jak se dostat na Tenerife, kde máme kamarádku, kterou chceme vidět, kolik to stojí, odkud to jede a tak. Trochu jsme ho tím zaskočili, tak jsme si nakonec řekli, že si zbytek informací zjistíme sami. Koupili jsme si u něj lístky na výlet na koních a vstupenky do vodního světa Aqua Sur. Ten výlet na koních byl strašně drahý jak jsme později zjistili, ale my ještě nebyli rozkoukaný co se jejich peněz týká a tak jsme to zaplatili (možná, že ke konci, když už jsme se v penězích zorientovali, bysme to za to nedali).
Chlapík to byl příjemnej, vypadal jako mladej student a taky se nám svěřil, že příští týden letí do Prahy na státnice z angličtiny. Našla jsem tedy spřízněnou duši. Taky někdo, kdo se moří s učením, když už já jsem si musela na svatební cestu brát francouzštinu - neuvěřitelný !!!
Vypadal jako, že z toho má nervy.
Pak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do nákupního centra Faro 2, které bylo kousek od našeho hotelu. Jenže - a to byla hlavní událost tohoto dne - jen co jsme vyšli z hotelu, přiběhl k nám nějakej chlap a začal nám strkat pod nos dva losy. Říkal něco jako "Gratis, promotion to hotel" a tak jsme se nechali zastavit. Vzali jsme losy a nejprve setřel Michalův. Vyhrál tričko - nejmenší výhru, tu, co vyhraje každej. A pak jsem začala stírat já a vyhrála jsem hlavní výhru zvanou Star Prize. Chlapovi (byl to Jugoslávec, jak řekl) zazářily oči a řekl : "You´re a lucky guy." (Jste šťastnej člověk). Vypadal jako že ho to opravdu překvapilo - že se to nestává jen tak pokaždý. A tím začalo dlouhý vysvětlování. Řekl, že nás posadí na taxík zdarma a pošle nás do pětihvězdičkového hotelu na prezentaci, která bude trvat asi 90 min a potom nám dají ty ceny. Že prý je to reklamní akce na ten hotel. Rozešel se směrem k silnici, kde chtěl chytit taxi a najednou se vyjevil problém. Zjistil, že nám je jen 23 let a řekl, že je to málo. Poučil nás, že musíme říct, že je nám 27 a že já jsem zrovna ukončila studia na vysoký a Michal že je doctor nebo právník. Přišlo nám to uhozený a zdálo se nám to jako legrace. Tak jsme řekli, že to zvládnem levou zadní. Mysleli jsme si samozřejmě, že je to nějaká bouda.
Sedli jsme do taxíku a jeli k hotelu. Sedli jsme si pod deštníčky a nahlásili jim falešné údaje. Pak jsme chvilku čekali a nakonec nám řekli, že dneska nemají českou dívku, která by nám mohla všechno říct a ukázat a jestli bysme nemohli přijít v neděli. Tak jsme řekli, že jo, protože ty ceny byly zajímavý - buď 100.000,- ptas (jejich měna, v přepočtu je to asi 25000,- Kč), nebo týden dovolené zdarma, nebo videokamera. Co to přesně bude záleželo na tom, co se objeví ještě pod jedním stíracím políčkem na losu, které jsme ale směli setřít jen před nimi.
Taxíkem jsme se nechali zavézt k nákupnímu středisku Faro, kam jsme měli původně namířeno. Bylo to tam sice hezký, ale mysleli jsme si, že to bude normální obchoďák a bylo to spíš obchodní centrum pro turisty - malé krámky u ochozu. Tak jsme si řekli, že vyzkouším druhý obchoďák Yumbo a jeli jsme tam autobusem. Tam to ale bylo to samý ve větším.
Tak jsme to vzdali, jeli jsme domů na večeři a pak jsem se učila francouzštinu a Michal si četl.
V půl desátý jsme vyrazili na večerní hotelový program. Byly to zábavné scénky, něco jako pantomima a docela jsme se nasmáli. Dali jsme si k tomu jeden z jejich míchaných koktejlů, i když jsme hořekovali nad cenama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama