close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Čtyři dny v porodnici

3. února 2007 v 18:10 | Cath |  Jak se mám?
A co bylo po porodu? Hrozný šok. Kdo mě zná ví, že jsem neměla nějaká zvláštní očekávání a při představě, že budu mít dítě mnou cloumaly obavy a strach, jak to snesu - všechno to nevyspání, neustálá péče, život naruby, nedostatek času... Člověk přece nemůže dopředu vědět, že to zvládne. Ale když tu najednou to malinký miminko bylo, najednou to ze mě všechno spadlo a překvapovala mě síla, se kterou si mě omotal kolem prstu. :)

První odpoledne a noc jsem měla ještě klid na zotavení z nejhoršího a na vyspání. Měla jsem zájem o nadstandardní placený pokoj, kde bych byla sama, protože mě děsila představa, že budu svým pobytem a miminko svým křikem rušit další osazenstvo na pokoji, ale pokoje byly obsazené, tak mě uložili na standardní pokoj, kde jsem byla se třema dalšíma maminkama a jejich dětma. Takže to první odpoledne a noc jsem tak nějak proklimbala/prospala za křiku a ruchu co se v pokoji děl (a dělo se téměř neustále něco). Navíc jsem vůbec nemohla spát na té tvrdé posteli, moje citlivé kyčle mi to moc nedovolily. Přesto jsem si trochu odpočinula, i když jsem si druhý den pořád připadala dost mimo. Filípka mi přinesli jen na chvilku večer na přiložení a po půl hodině si ho zase vzali.

Nadobro mi ho přinesli v půl šesté ráno. A tím začala ta sranda!!! Měla jsem v ruce dítě a neměla jsem vůbec ponětí co s ním, vůbec nikdo mi nic nevysvětlil a neukázal, nevěděla jsem jak ho přebalit, jaké jsou důvody proč může brečet, neměla jsem ani mlíko, kterým bych ho mohla nakrmit..... nic. Musela jsem s ním takhle vydržet celé tři hodiny (a to není málo) než poprvé přišla sestřička, která mi poradila co a jak - první hrubé informace. Hned jsem si připadala trochu líp, s každou další informací se to zlepšovalo. Při každé manipulaci s mrňouskem jsem si ale připadala zoufale neobratná, měla jsem dojem, že všechno dělám špatně. Navíc maminky, se kterými jsem byla na pokoji už byly v porodnici 4. den, takže tohle všechno už měly dávno za sebou, a moje zmatenost je asi moc nebavila.
Nějak jsem se takhle dočkala návštěv a vyjela jsem tedy s miminkem za Michalem na chodbu. U Apolináře mají svérázná vozítka na miminka - nákupní košíky. :) Tedy aspoň tady na standardních pokojích. Ale miminkům to v nich děsně sluší. Během návštěv za mnou přišla sestřička, a že prý se na nadstandardu uvolnilo lůžko, a že se můžu přestěhovat. Proběhlo tedy velké bleskově rychlé stěhování a LUP - najednou jsem byla na novém pokoji, jedinou chybu to mělo v tom, že pokoj byl dvoulůžkový a sdílela jsem jej s maminkou s dvojčátkama... Přesto to ale bylo o dost lepší - za prvé proto, že po domluvě s druhou maminkou za mnou na pokoj mohly návštěvy a za druhé proto, že tam byla skvělá postel, na které bylo spaní úplně o něčem jiném. Sociální zařízení na pokoji bylo taky fajn. To stěhování na mě působilo jako bych se přestěhovala z jedné porodnice do druhé - mezi těma dvěma odděleníma byl takový rozdíl, že to bylo jako skok v čase. Standard celý dýchal poetickým nádechem minulosti (železné postele, studené večeře, sdílená koupelna, všechno zařízení staré, jedna váha na miminka pro šest lidí...), zatímco nadstandard byl naprosto současný - nejlépe to dokumentují fotky.
Standardní pokoj . ta červená postýlka byla naše
Nadstandardní pokoj
Postupně jsem získávala další informace, pořád jsem se na všechno ptala a zároveň se snažila zvládnout všechno co možná nejlépe a sama. Přitom jsem se koukala Filípkovi do obličeje a měla jsem pocit, že jsem nic hezčího neviděla a mohla bych se na něj koukat pořád. Zároveň mě napadaly různé až básnické obraty a vůbec jsem se cítila hodně poeticky - moje myšlenky mě neustále překvapovaly. Například jsem si říkala, že porodnice je krásné místo, když se tam rodí miminka a všichni se tam o ně tak starají... Nebo jsem si říkala, že ženské tělo by mělo dostat Nobelovku, když dokáže takové zázraky... a podobně. Zkrátka všechno co bych do sebe nikdy neřekla, že si budu myslet!!!! A na nějaké starosti s tím, že se nevyspím nebo že mě to stojí a bude stát hodně úsilí jsem tak nějak zapomněla.... a to dokonce i ve chvílích, kdy Filip křičel a křičel a já byla bezradná... Zkrátka to byl ohromný šok z toho jak všechno prožívám - a šok pozitivní. :) Hormony jsou hormony! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavla Pavla | 5. února 2007 v 7:36 | Reagovat

Ahoj Katko, Filípek se Vám moc povedl. Jen by mě zajímalo, kolik stojí nadstandardní pokoj, když je v tom takový rozdíl.

2 Maja Maja | 5. února 2007 v 11:42 | Reagovat

Příroda umí divy. Jak to tak čtu, lezou na mě mateřské pudy. :)

3 Cath Cath | 5. února 2007 v 12:18 | Reagovat

Hehe, Majo, no to je legracni, to bych nerekla, ze to bude tak nakažlivé. :-)))

Nadstandard stojí 550,- Kč na den - ten dvoulůžkový.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama