close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Alpy Rakousko, Bad Kleinkirchheim 2000

15. února 2007 v 11:15 | Cath |  Cestování
Den první - 2.3.2000
Tak a je to tady. Po měsících čekání se nám s taťkou konečně podařilo vyrazit na cestu do Alp. Všechny poslední přípravy a horečné těšení (taťka prý v noci ani nespal, já spala jak dudek) jsou za námi a my, po tom, co se nám podařilo naložit všechny věci (taková práce to zas nebyla), usedáme do Mazdy 323 a kolem osmé hodiny ranní vyrážíme na cca 550 km dlouhou cestu do Rakouska.

Největší strach jsme měli z toho, že na Šumavě bude hodně sněhu a že to půjde ztěžka přejet, ale sněhu bylo všude poskrovnu, takže jsme bez problémů dorazili na hranice. Fronta na hranicích nebyla žádná a dokonce nás i pustili, takže jsme mohli oslavovat první úspěch. Ale i dál cesta pokračovala naprosto v pohodě a bez problémů, přejeli jsme Linz, za nějakou chvíli i Salzburk a pak už před námi nebyla dlouhá cesta. Dálnice v jednom místě vedla kolem nějakého střediska, takže jsme koukali kolem na kopce osázené lanovkama a lyžařema. Sněhu bylo už všude dost, stromy byly krásně bílý, takže jsme se mohli radovat. Byla to radost pohledět. Ovšem jedno nepříjemné překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Koukla jsem do mapy a zjistila jsem, že se blížíme ke dvoum tunelům, jeden byl dlouhý 6.5 km a druhý 5.5 km. Napadlo nás, jestli nebudeme muset platit, s tím jsem v rozpočtu nepočítala. A taky že jo. První tunel jsme projeli bez újmy, ale za druhý se platilo 140,- ATS. Možná, že to bylo tak, že tohle placení bylo za oba tunely, ale to se nám nepodařilo vysledovat. Leč náladu jsme si tím zkazit nenechali a vesele jsme dál koukali na ohromný kopce a skály kolem a upíjeli u toho výborný ovocný čajík, který jsem uvařila ráno do termosky, a ujídali pišingry a housky. A najednou jsme měli sjíždět z dálnice a trochu se nám to nepovedlo. Malinko jsme zabloudili, ale podařilo se nám rychle nalézt opět správný směr. Jeli jsme kolem velkýho krásnýho jezera a pak jsme zase minuli odbočku, takže jsme zabloudili podruhý. Naštěstí jsme si zajeli jen asi 500 m, takže žádná katastrofa. Po téhle odbočce jsme začali stoupat do hor. Naše zděšení bylo téměř hmatatelné. Zatímco cestou bylo sněhu všude habaděj, tady nebyl skoro žádný. Hrůza pohledět. Zkoumali jsme ostřížím zrakem vrcholky a hledali sjezdovky. No, něco jsme sem tam zahlídli, ale naše skleslost byla veliká. Taťka to viděl zeleně (= černě), že lyžovat nebudeme. Já se držela svých zkušeností z minulých pobytů v Alpách a věřila, že si zalyžujeme přinejmenším ucházejícně.
Zajeli jsme do našeho městečka St. Oswald a nastal problém jak najít přesně náš hotel. Takže jsme někde zastavili. Když jsme dojeli, ještě svítilo sluníčko, takže jsme vystoupili do toho jara a šli se zeptat do jiného hotelu, kde je ten náš. Na tom cizím hotelu visely všelijaký státní vlajky, tak jsme správně odhadli, že tam budou mluvit anglicky. Paní v kroji nám poradila a my se podle jejích rad vydali zase hledat. Nenašli. Takže opět to samé. Vlezli jsme do jiného hotelu, kde měli koberce tak krásný, že se na ně člověk bál stoupnout a tam nám zase poradili a pak už jsme to našli.
Ubytování byla jedna velká pohádka. Odemkli jsme a první co jsem hledala byly ty slibovaný kachlový kamna. Byly tam !!! A krásný. A celej zbytek chalupy (obývali jsme dolní levou polovinu selské chaloupky) byl taky parádní. To ze mě trochu setřáslo šok, že tam není žádnej sníh a zase jsem pookřála. Nanosili jsme dovnitř věci, vybalili a já šla vařit a taťka topit v těch kachláčích. Bylo tam až nezvyklý ticho, takže jsme si pustili televizi, kde někdo pořád mluvil německy a člověk rozuměl tak jedno procento. Nastala opět spokojenost, trochu narušovaná vyhlídkou na zítřek bez sněhu. Taťka nevěřil, že jsme tak v pohodě dojeli na místo (asi ve čtyři odpoledne). Ze sporáku se linula vůně karbanátků a z kamen (když jsme tam přijeli, byla tam trochu zima) se začalo linout sálavé teplo. Byly tam ještě radiátory, ale ty neměly šanci to tam vyhřát. Náš bezproblémový dojezd jsme oslavili mini lahvinkou vína, kterou jsme tam měli připravenou na uvítanou. Trochu problém byl v tom, kde vzít dřevo na topení. Naše ubytování se skládalo z komplexu chalup a u každé chalupy se nacházelo nějaké naštípané dříví. Jen u té naší nebylo nic. (Tedy něco ano, ale to byly tak ohromný polena, že se tím topit nedalo). Takže jsme chodili na dříví po setmění k vedlejší chalupě. Stejně se ho moc nespálilo, těm kamnům stačí málo, aby sálaly teplo celýho půl dne.
Spát jsme šli trochu s obavama, ale já pevně věřila.

Den druhý - 3.3.2000

Tak ráno vstávat, snídat, oblíkat se a vyrazit do neurčita. Jenže ! Ráno člověk zapne televizi a zrovna dávají přehled počasí v různých alpských střediscích v Rakousku. V každém středisku je někde na hřebeni nainstalovaná kamera, která neustále snímá situaci (v noci možná ne) a tyhle obrázky zrovna přenášela TV. A jaký bylo naše zděšení, když všude to vypadalo tak krásně bíle, že člověk až záviděl, jenom u nás byly i nahoře vidět travnatý plochy. To mě tedy na náladě takhle po ránu nepřidalo. Ale co se dalo dělat. Pořád ještě zbyla naděje.
Prvním úkolem dne bylo obstarat si permanentku výměnou za voucher. Hledali jsme adresu, která byla na tom voucheru napsaná, ale byl to úkol pro Šalamouna. Tak jsme se šli radši zeptat do informací a to byl pro mě šok. Taťka zůstal v autě, takže si to se mnou neprožil. Paní mi řekla, že ta adresa, co jsem jí ukázala, je asi hodinu cesty někde po dálnici. Vyrazilo mi to dech a jako ve snách jsem se vypotácela ven. Nedalo mi to. Znova jsem si před oči vsunula ten německy psaný voucher a snažila se marně vyluštit, co tam píšou. Řekla jsem si, že ze sebe radši udělám negramota než abychom jeli hodinu někam zbytečně a šla jsem zase dovnitř a požádala jsem, aby mi ten papír přeložili do angličtiny. A vylouplo se z toho, že vůbec nemusíme jet hodinu někam pryč, že stačí jet asi o dvě ulice vedle. Sláva. Dojeli jsme k jedné z velkých lanovek, kde byla kasa, kde se prodávaly permanentky a já tedy směle přistoupila k okénku. Podala jsme paní ten voucher a paní do toho začla koukat. Pak něco ťukala do počítače, pak se bavila s paní u vedlejšího okýnka a pak, po několika minutách trnutí, řekla, že jí dáme ještě 100,- ATS a dostaneme permice. Dostaly jsme je, ale vůbec nevypadaly jako normální permanentky. Byly to magnetický karty. Byli jsme trochu zmatený. Ptala jsem se, proč máme takový divný lístky a paní nám vysvětlila, že na ně můžeme jet všude. Hm, moc moudrý jsme z toho nebyli.
Když už jsme byli u jednoho z velkých vleků, tak jsme tam zůstali. Koukli jsme se na seznam otevřených a zavřených sjezdovek a jaké bylo naše překvapení, když ze třiceti bylo zavřených třeba jenom pět nebo tak nějak podobně. Musela jsem jásat, ale taťka to furt viděl zeleně. Nandali jsme si lyže a tak a šli jsme to zkusit s tou kartou. Vůbec mě nenapadalo, jak se s tím zachází. Tak jsme zkusili stoupnout si poblíž pípadel a sledovat, jak to dělají ostatní. Jenže všichni měli normální lístky s čárovým kódem. Ach jo. Nezbylo než zablokovat pípadlo a nějak to vyzkoušet. Povedlo se to celkem hravě. Začala jsem tou kartou mávat kolem těch inštrumentů v tom pípadle a ono se rozsvítilo zelené světýlko. Sláva. Taťka to udělal po mě a měli jsme tuhle nesnáz vesele za sebou.
Čekala jsem, jaký budou taťkovy reakce, když jsme se v kabince začali vznášet nad bílýma krásnýma sjezdovkama. No, samozřejmě, nadšení z něj vyzařovalo. Alespoň když to sledoval takhle ze vzduchu. Vyjeli jsme na horu na kopec a vylezli na mráz (tedy, ono bylo teplo, jenom funěl vichr). Nesměle jsme si vlezli do lyží. Taťka se ne mě díval s obavama. ("Sjedu to vůbec ???"). Přijeli jsme k začátku sjezdovky. "To je nějaký prudký, ne ?" nechal se slyšet.
No, nedalo se nic dělat, musela jsem statečně odstartovat a jemu nezbylo než statečně odstartovat hned v zápětí. Když jsme po chvíli zastavili, taťka jenom zářil neboť učinil objev. "Tady člověk vůbec nemusí umět lyžovat tak jako v Krkonoších !". Měl pravdu. Na rovných širokých sjezdovkách se lyžuje doopravdy daleko snáz než na krkonošských boulích. Když člověku nevyjde zatočit v tom místě, co si usmyslel, má ještě dalších pět šancí, než mu vůbec začne něco hrozit. Tak sláva. Sledovat jeho spokojenost přinášelo radost i mě.
Jediný nedostatek toho prvního lyžařskýho dne bylo, že jsme se nedostali na nejdelší sjezdovku K70 - Franz Klammer. Byla sice značená jako otevřená, ale ani na dvojitý pokus jsme se na ní nenapojili. Tak škoda. Chvíli po poledním jsme si zašli dát něco málo k snědku. Já jsem zkusila sýrovou polévku se sýrovými krutony (mňam) a taťka zkusil gulášovku. Pochutnali jsme si oba a to bylo důležitý. Pak ještě chvilka lyžování a pak domů ke kamnům. Zajímavý jev byl, že zatímco já byla pohybem unavená, taťka byl jak rybička.
Ještě než jsme odjeli zase směrem na St. Oswald, zašli jsme se podívat do jedněch ze dvou lázní , které se v našem středisku nacházely, abychom zjistili cenu a vůbec jak se věci mají. A hlavně jestli nám náhodou neplatí ta speciální permice i do lázní, když ta paní říkala, že platí všude. Bohužel ne, tak nás to trochu zklamalo. Zjistili jsme, že od půl šesté se platí zlevněná cena, tak jsme se rozhodli, že půjdeme až od půl šesté. Stejně nám to tak akorát časově vycházelo, protože bylo zrovna půl páté a my se museli ještě domů vrátit pro plavky a převlíknout se. Byla jsem tak unavená, že jsem měla vnitřní nucení lehnout si do postele a už se nikam nehonit, ale představa pěknýho koupání byla silnější. Navíc jsem si říkala, že ze mě voda tu únavu vytáhne. (Stalo se.)
A ještě, že jsme jeli, v lázních to bylo príma. Když jsme si lehli do vody ve venkovním bazénu, ze kterého se kouřilo, koukali jsme přímo na sjezdovky, na kterých jsme se před půl dnem proháněli. Kromě venkovního tam byl i členitej vnitřní bazén, kde byla možnost všeho možnýho - řeka, vodotrysky, turbíny, bubliny a vodopád. Navíc bylo v ceně solárium !!! To jsem koukala. Zkusili jsme jít i do sauny, ale vyhnali nás, museli bychom mít nějaký extra příplatek, kterej jsme neměli. Voda byla v pravdě termální, měla prý 36 stupňů. Člověku vůbec nebyla zima a ještě jsem se tedy aspoň já osobně pěkně vyřádila. Nejvíc v řece. Když jsme odcházeli domů, měla jsem úplně rozmáčený tělo. Zkoušeli jsme i masážní vodopád, nechali jsme se vodou mlátit po zádech a po chodidlech. Jo, jo, to byla paráda.
A pak tedy už opravdu šupity domů, pěkně vycachtaný. Měla jsem pak akorát tak dost energie na to, abych uvařila k večeři špagety (to jsme si zase pošmákli). Pak jsme koukali trochu na televizi a topili dřívím v kamnech. Po včerejším plese v Opeře (spojeným s hromadnou svatbou) dneska dávali v televizi True Lies (Pravdivé lži) s Arnoldem, tak jsem se na to konečně koukla. I když v němčině. Ty heroický výkony překlad nepotřebujou.

Den třetí - 4.3.2000

Tak, dneska ráno jsme už věděli, že sjezdovky jsou v pořádku, takže hurá na sníh. Zase jsme si zapli ranní přehled středisek, ale už nás to nerozházelo. Dali jsme si perníčky a zbytek babety a čajík a mohlo se vyrazit. Zabodla jsem prstík do mapy a nahlásila taťkovi, že dneska se jede jinam než včera a bylo to dokonce i blíž. A tohle bližší středisko bylo podle mýho mínění lepší než to druhý. I když popravdě, to první středisko jsme nestihli slyžovat celý. Nebo ne nestihli, spíš jsme jaksi opomněli zajet ještě na jednu sjezdovku. Obdivovali jsme s taťkou jak jsou šikovný ty lidi co se staraj o ty sjezdovky. Bylo tam nad nulou, ale přesto tenhle den byly všechny sjezdovky funkční. To bylo bezva. Musí to být ale hrozná práce udržovat všechny leckdy i dost široký plochy v provozu i v takovýmhle teple. Ale byly tam na to zařízený, všude měli sněhový děla. Včera jsme měli počasí krásný a dneska se sem tam v dálce objevili mraky, zahalující vrcholky. Došly až k nám a byla v nich schovaná zima, ale zase pak rychle odešli. Dokonce i sněžilo, když tam byly, ale to nebylo na škodu. Když už má člověk být v mrakách, tak ať z toho je aspoň při tý bídě nějakej sníh. Ale sněžilo hrozně malinko. Tenhle den jsme se byli podívat na všech dostupných sjezdovkách, zajeli jsme do všech cípů. A bylo to bezva, protože jsme skoro pořád jezdili na nových místech. Čas letěl jako splašenej a najednou bylo půl druhý a mě začlo kručet v břiše. Řekli jsme si, že se nebudeme zdržovat nějakým dlouhým jídlem, ale zašli jsme aspoň na čaj, u kterého jsme spořádali několik českých čokotyčinek. A hned zase na sjezdovky a pomalu jsme se vraceli, abychom stihli ještě přejet po hřebenech zpátky. Ke konci se tak dobře lyžovalo, že jsme udělali poslední jízdu a ještě jsme stihli jednu, takže jsme měli dvě poslední jízdy, který si člověk vychutnával. Já už byla unavená někdy od dvou hodin, ale fakt se lyžovalo pěkně. Sluníčko už začalo brát barvu do zlatova a vypadalo to všechno, ještě zvlášť před oranžový brejle, děsně romanticky.
Doma nastalo rozhodování, jestli pojedeme znova do lázní nebo ne. Přitažlivost lázní vyhrála. Jak jsem už říkala, byly tam lázně dvoje, takže dneska jsme vyzkoušely ty druhý. Ale musím říct, že ty včerejší byly lepší. Hezčí, teplejší a rozmanitější. Tady měla voda jen asi něco mezi 32 a 34 stupni a hned to bylo poznat. Měli jsme husovku. Ale zase byl klad, že tady bylo perličkový bublání a tam ne. Vyplavali jsme zase do venkovního bazénu a koukali pro změnu na sjezdovky, po kterých jsme se proháněli dneska. Ale po chvíli jsme začli mrznout a tak jsme zkusili vlézt do takového malinkatého bazénku s masážníma tryskama s vidinou, že by tam mohla být teplejší voda. Nebyla. Mrzli jsme dál. Po nějaké době mě napadl spásný nápad jít se ohřát pod sprchu. To sice zabralo, ale zase bysme pod tou sprchou museli být pořád. Takže nezbylo než přežít trochu zimy a zkusit se podívat do sauny, jestli je tady taky placená. Byla. Takže zase nic. Mezitím jsme oschli a tak jsme se vydali na okružní procházku (bloumání) zbytkem lázní a při té příležitosti jsme objevili další velkej bazén na plavání. Po chvíli rozhodování jsme se do něj zanořili a ejhle, ona tam byla voda teplejší a nebyla nám v ní zima. Tam jsme ještě chvíli blbli, byl tam i koutek s tryskama, tak jsme si tam nechali masírovat záda a špeky porůznu. Měla jsem z toho potom rozmasírovaný červený fleky na zádech. To tak mít doma, to by bylo fajn, masáže totiž potřebuju. Taťka fleky neměl, asi má záda zdravý, ten se má.
Odešli jsme spokojený a doplněný energií z vody, i když včera to bylo lepší. Doma se zase topilo a vařilo, tentokrát kuřecí plátek s bramborama a musím říct, že to bylo až nečekaně dobrý, mňam, mňam. A taky se balilo, ach jo. Nějak moc brzo. A taky se koukalo na televizi, tentokrát jsme se pořádně nasmáli, protože dávali nějaký kreslený film a ty postavičky vypadaly všechny tak hrozně, že byly směšný samy o sobě. Byly trochu jak od Urbana. Ale chvílema to bylo i roztomilý. Šlo o to, aby zachránili selátko z rukou jedlíků na zabijačce. No, fakt moc hezký.

Den čtvrtý - 5.3.2000

Ach jo. Poslední den. Co se dá dělat. Naposledy jsme se nasnídali, nanosili věci do auta, odevzdali pokoj (a zaplatili turistickou taxu, kterou jsme mysleli, že už platit nebudeme.) A pak ještě na poslední den lyžování. Jenže podmínky se nevydařily. Rovnou řeknu, že jsme dvakrát sjeli sjezdovku a jeli jsme domů. Poprvé jsme vyjeli nahoru, vylezli jsme před boudičku od lanovky a vál tam tak strašnej vichr, že nás to málem odneslo. V tu ránu byl člověk promrzlej - nic moc. Navíc jsme zjistili, že nahoře nejedou propojovací vleky a že se tím pádem dá lyžovat jen na kousku, asi na dvou sjezdovkách. To nás taky nepovzbudilo. Mysleli jsme si, že v takovým vichru zavřou i tu hlavní kabinkovou lanovku, ale kupodivu jezdila dál. U nás v Čechách by už dávno stála. V polovině cesty dolů jsme rozmrzli. Díky těm horním uzavírkám se dole začala i tvořit fronta, což taky nebylo moc dobrý. Vyjeli jsme ještě jednou, ještě jednou sjeli a k tomu všemu se přidala ženská nemoc. Rozhodla jsem, že jedeme domů. Naštěstí moje rozhodovací dilema nebylo až tak velký, protože lyžovací podmínky nebyly tak dobrý jak včera a předevčírem.
Takže jsme se na parkovišti převlíkli do civilního oblečení, zbytek dobalili, poskládali a vydali se na zpáteční cestu. Dál není moc co psát. Zpáteční cesta byla stejně pohodová jako ta první, zase jsme si zaplatili za tunel a zase jsme pili čajík. A zase jsme viděli ty lyžaře u dálnice. Vysledovali jsme, že jsme museli být v závětří, protože jsme ujeli jenom kus a už jsme byli v mracích, kde sněžilo a dokonce i trocha sněhu ležela sem tam na dálnici. A jezdili sypači. Tady sníh byl, ale zase bylo ošklivo, tak pak si má člověk vybrat. Domu jsme dorazili v rekordním čase, v půl osmý jsme byli na Smíchově před domem, to byl tedy div - když si člověk uvědomil, že ráno byl ještě na sjezdovce v Alpách. Cestou jsme si zažili trochu nervy, protože jsme nechtěli brát za draho benzín a tak jsme na hranice dojeli se svítící kontrolkou na čerpání. Ale dojeli.
Tak tedy dobro došli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michal Michal | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 15:50 | Reagovat

Ubytování v bad kleinkirchheim bylo vždy super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama