
Tohle vyprávění sepisovala moje švagrová Monika - já k tomu pouze připojila "pohled z druhé strany", když jsem si vzpomněla ještě na něco co tam chybí. Tohle je prapůvodce všech později vzniklých vyprávění, do kterých jsem se pustila.
30/1/1999 - sobota Na tento den byl stanoven náš odjezd. Vidina 800km nás donutila vstát v 6 hodin ráno, abychom úderem sedmé odjížděli. Myšák přijíždí na Nikolajku se slovy, "no to jsem zvědav, jak do toho auta nandáme ještě vaše věci a jídlo, když už je úplně plné." Zázraky se dějí, Danouš je dobrý urovnávač a až na jednu (bohužel mojí) tašku s oblečením se vše vešlo. Tak putovala na střechu - rozumnější varianta, než jí nechat doma. S malým zpožděním vyrážíme v půl osmé. Cesta na hranice - Dolní Dvořiště - proběhla v naprosté pohodě - sjízdnost výborná, kolony žádné. Na hranicích se situace "malinko" zhoršila. Hodinu a půl jsme tam tvrdli a přitom mimo jiné pozorovali vynikající umění našich polských kolegů, jak se s úplného konce fronty dostat až na její samý začátek.
Na hranicích si nás nenechali, tak jsme mohli pokračovat. Cesta dál vedla směrem k městu Linz. Jelo se. A pak náhle rakouská dálnice stojí a to tak, že všechny tři pruhy - a ono se stojí 10 - 20 - 30 - minut a nic. Pak se kolona pohne - ujede se 30 km a stojí opět. S vypětím všech sil minem Salzburg - najedem na německou dálnici a utěšujeme se, že už cesta bude lepší. Chyba lávky. Jsou 4 hodiny odpoledne a my se šinem po státní silnici, né dálnici. Tam je sněhu trochu víc, aut trochu míň, ale zase jen jeden pruh. Nutno na obhajobu turistů v Rakousku podotknout, že počasí za moc nestojí, proto asi na silnicích spíše couvaj než jedou dopředu. Kdesi 40 km před Insbrukem je nám jasné, že v cíli nemůžeme být v požadovaném rozmezí a to od 15,30 do 19,00. Na několikátý pokus se dovoláme do cestovní kanceláře - Carano a tam bodrý Ital sdělí, že vše je v pohodě a bude na nás s klíčkama čekat do devíti do večera. Tak směle vpřed. Tma zhoustla - aut ubylo, konečně se dá jet. Myšák opět u volantu a pochvaluje si italské dálnice - sucho, čisto, nesněží, silnice bez stojících aut, ale ještě máme před sebou 150 km po dálnici a pak tak 25km po okreskách. Opět voláme do kancelář a dostáváme stejnou odpověď vše je OK až dorazíte, tak dorazíte - prostě pohodáři Italové. Pomocí dost špatného navigačního plánu nacházíme oblast tj. vesnici Carano, kde má být jmenovaná Villagio Veronza. Poprvé na doporučení místních jsme zajeli kamsi k opuštěnému statku, kde končila silnice a zdálo se, že i civilizace. Řidič si začíná zvykat na standartní italské silnice, které jsou široké na jedno a půl auta a občas se tam chtějí vyhnout dva autobusy. Prostě Italové. No, úderem půl jedenácté, snad bych řekla, že i náhodou, nacházíme našeho chlapíka, kterého jsme oblažovali svými telefony, že jedem pozdě. Ukáže nám bydlení a ujistí nás, že ještě dvě posádky nedorazily, takže jsme vlastně statečný, když jsme přijeli před jedenáctou. UFFFFF - konečně jsme dojeli - byteček stojí, i garáž máme. Vybalovat a spát.
Z druhé strany: K cestě se celkem nedá nic dodat, Monča to vyjádřila všechno poměrně bez trhlinky, ovšem jednu věc sem nenapsala a podle mého mínění by neměla být opomenuta. Miniepizoda z cesty by se mohla jmenovat "Jak jsme vymlaskli drzouny" a došlo k ní ve frontě na hranicích. My, jako spořádaní a vychovaní turisté jsme na hranice dojeli, naposledy v Česku před cestou natankovali a zařadili se na konec fronty. Tedy, pravda, měli jsme trochu smůlu, že v té době zrovna přijíždělo první z polských aut, které Michal galantně pustil. (A oni galantně dělali před sebou místečko pro své další kamarády, takže fronta se sice posouvala někde vepředu, nicméně my stáli stále na tomtéž méstě). A aby toho nebylo málo, benzínka je tam postavena tak nešťastně, že nad tím musí zákonitě slušný člověk zaplakat a drzoun si libuje. A jsme u jádra věci. Od benzíky totiž vyjížděla auta tak, že se napojovala (při zneužití laskavosti a nebo nedostatečné obezřetnosti ostatních, stojících ve frontě) jen kousek před hraniční závorou. (Samozřejmě, že se dalo vrátit až na konec fronty a řádně se postavit na konec, ale pro některé to zřejmě bylo zbytečné čerpání benzínu.) A tak jsme byli bezmocnými svědky toho, jak se volná místa plní nepovolanými auty. Náš psychický stav se pod náporem těchto depresivních obrazů postupně přechyloval od slušnosti k výtržnictví. Zatím sice bylo drženo v rámci našeho auta, takže naše nadávky neslyšel nikdo jiný kromě nás samých, ovšem naše chvíle přišla. Když jsme rozezleni nadávali na jedno české auto, které předjelo všechny Poláky, Poláci si zrovna usmysleli, že se nacpou ještě o něco blíž k celnici, a tak jsme se jako mávnutím kouzelného proutku ocitli přímo za naším českým autem. Padaly takové věty jako: "Danouši, jdi mu dát pár kopanců, ať si to pamatuje…" a podobně, ale nakonec se naskytlo lepší řešení. Čech si před sebou udělal hezké teplé místečko, z auta vylezla česká holka a jakoby nic začala mávat na kohosi na konci fronty, ať si jede před ně stoupnout. Tím ovšem náš pohár zlosti přetekl, umocněn suverenitou dívčina mávání, a tak jsme se ve vteřině shodli a teplé místečko si zabrali pro sebe. Musím dodat, že Čech si nějaké pouštění patřičně rozmyslel a se svými pokusy nahnat si před sebe celé své příbuzenstvo přestal.
31/1/99 - neděle Vstáváme kolem 9,00 hodin. Vydatná snídaně, do kanceláře pro permanentky a hurá na lyže. Při -17 stupních se lyžuje jedna báseň to mi věřte. Zmrzliny mezi náma si stěžují na namrzlé prstíky na sjezdovce a bláhově se domnívají že si je zahřejí. Vyleze puňťa a hned je líp. Ten nás doprovázel celý lyžařský týden, kámoš. Naše první středisko se jmenuje Latemar a je vzdálené asi půl hodinky cesty. Nestihneme jej slyžovat celé, tak se tam vrátíme ještě 1x. Máme před sebou 6 dní lyžování, teda vlastně teď již jen 5. Večír pochválíme mamině guláš (P.S. malé šplhnutí od strávníků směrem k mamině - ba ne byl vážně vynikající).
Malý přípodotek: Monča tady taktně zapomněla napsat, že "zmrzliny mezi námi" jsem byla já, k čemuž se tady otevřeně přiznávám. Nikdo ovšem neví, že mě moje zdržovací rozmražovací zastávky pomáhaly, protože když jsem si prsty sevřela do dlaně, pomalu se z rampouchů vždy staly opět prsty.
1/2/99 - podnělí Vstáváme velmi brzo 7,00 hodin to proto, abychom za včasu dojeli na Sella Rondu. Zvláštní to kopec, který umožňuje lyžařům během jednoho dne si ho prohlédnout ze všech stran. Jen je potřeba stihnout se vrátit kolem dokola do původní pozice, kde je zaparkované auto. Vyjíždíme první zdvyžnou kabinkou na vrchol jednoho z lyžařských středisek, je 10 hodin. Chvilku tápem a pak vyrážíme - zelený okruh - ten vede proti směru hodinových ručiček. Po zdolání několika kopců si všimnem, že zelený okruh je jistě dříve postavený než oranžový (ten vede po směru hodinových ručiček). Jelikož mi kopec zdoláváme pomocí tří pum a naše protilyžaře tam vyveze kabinková lanovka. Říkáme si, že máme jistě dokonalejší sjezdovky, no nevím - klasická optimistická reakce. Abych našemu okruhu nekřivdila také jsme se dočkali jedné kabinky, skoro v závěru jízdy. Tento den jsme zvládli polední pauzu opravdu velmi rychle, jelikož byly dvě hodiny odpoledne a mi měli ještě půlku před sebou. I Katka vyvine rychlé lyžařské sjezdy, tak úderem čtvrté hodiny sjíždíme poslední sjezdovku a necháme se vyvézt sedačkou do cíle. Cestou nás ještě stačilo pokropit sněhové dělo, které už sněžilo sníh na zítřek pro další zoufalce lyžařského úprku kolem Sella Rondy.
Takže pro všechny budoucí lyžaře na Sella Rondě - vyberte si raději oranžový okruh. Nicméně některá střediska byla velmi povedená, tak se do jednoho z nich ještě vrátíme.
Večír velké sezení u mapy, které středisko zítra. Je jich kolem nás asi 15 a my máme ještě 4 dny. Zkloubit vzdálenost; počet červených, černých a modrých sjezdovek; vleků, které by vyhovovaly; není tak jednoduché jak se zdá. A platí pravidlo, kdo dlouho vybírá - většinou přebere. Krásný název San Martino Di Castroza - že. Tam se tedy vydáváme zítra.
Co my na to: Sella Ronda nám dala opravdu zabrat. Opravdu jsem sjezdovky sjížděla o trochu rychleji (na tomto místě bych měla vylíčit jakými slovy popsal moje lyžování Dan, aby bylo jasno: "Katka zatáčí stejně na prudkým kopci, tak na mírným a dokonce i na úplný rovině pořád zatáčí, co kdyby tam náhodou byl kopec. Ubrat jí vždy dva obloučky a ten třetí jí nechat, tak by to možná bylo o něco lepší."), o něco rychleji tedy pro mne znamená s nasazením života a s trestuhodnou nedbalostí na bezpečnost. Pokud se mi v té rychlosti dařilo zaostřit, sledovala jsem prvního jedoucího Danouše (a nebo o něm získávala zprávy od Moniky s Michalem, pokud se mi "náhodou" ztratil z dohledu) a pozorovala jak se tváří na nově spatřený úsek cesty. V poslední etapě jsem s narůstající nervozitou zpozorovala, jak Danouš na jednom vyvýšeném místě pouze vytřeštil oči, pak zatnul zuby, zavřel oči a udatně zmizel za horizontem. Když jsem se na ono vyvýšené místo po půl hodině dostala i já, pochopila jsem. Na svahu mě čekala uzoučká stezička posypaná sněhem, ve které byly notně vybroušené prostory a kolem mě zrovna jelo dalších asi padesát lyžařů, se kterými jsme se tam prostě museli vejít. Zvládla jsem to , i přesto, že všichni, kdo to zpozorovali se ihned rozhodli, že to musí projet ještě dřív, než se všichni rozjedou - a všichni se rozjeli. Pak následovalo ono sněhové (nebo že by dešťové ?) dělo, které vypadalo zcela bezpečně až do té chvíle, co jsem si začala říkat, proč jsou proboha všichni kolem mě pokryti ledem, jak kdyby je někdo polil z kýble a s hrůzou jsem zjistila, že nejinak jsem dopadla i já. Nu což, led se dal oloupat, ale uspokojivě se nám to podařilo až po tom, co nás vyvezla první sedačková lanovka nahoru a věřte mi, že oledovaťelou zadnicí se posadit na umělohmotnou sedačku automaticky znamená, že se cesta promění v plavbu po sedačce sem a tam při každém menším zhoupnutí. Alespoň jsme si ale zašustili, zašuměli a zapraskali, když jsme se v zledovaťelém oděvu snažili hnout.
2/2/99 - úterý Vstáváme kolem osmé hodiny - budík záhadně nezvonil. Po překonání několika velehor dojedem za krásného počasí do našeho vybraného střediska. Dneska máme s sebou i kameru, tak můžem dokumentovat naše sjezdy i stavy italských kabinek. Červená opět ke kabince je krásná sjezdovka, i na vrcholu je několik sjezdovek, které jdou. Vyjíždíme sedačkou na vrchol, abychom se přehoupli do dalšího lyžařského střediska. Jaké je naše překvapení - že sjezdovka je zavřená a lanovka na druhé straně zastavená. Tím je nám jasné, kde budem trávit celý den. (Aby nedošlo k mílce - velikostně i toto teď poloviční středisko je jako 3x Špindl). Ještě jeden zážitek máme. Na doporučení nejmenované osoby si dáváme prý výbornou kávu Bombardino - ano dvě takové a ti méně zvyklí pijani nebudou schopni stát na lyžích - natož po nich jet. Tak tím bych uzavřela tento den. Dneska baštíme znojemskou od Katčiný mamky a taky musíme chválit.
Z druhé strany: Za ranní záhadné nezvonění budíku opravdu nemohu, ale budík jsem to ráno ze všech sil velebila. Vstávání je moje slabá stránka a já sváděla každovečerní bitvy s kolektivem, aby se vstávalo alespoň o půl minuty později, než je naplánováno.
A to s tou kamerou… Musím veřejně prohlásit, že s nim je houby spolupráce, zvláště pak s Danoušem. Kdyby mi dali jen o trochu víc porozumění, prostoru a spolupráce, dal by se natočit i dokument o něco málo lepší. Jenže, když jsem pojala úmysl udělat náš film alespoň zdánlivě chronologicky dobře, Danouš se nechal slyšet, že je to "trapárna největší, že by jí nevymyslel ani Myšák". I přes tuto komplikaci se mi podařila dokončit alespoň jedna filmová věta - nástup do lanovky, jízda nahoru a výstup (zpestřeno Danoušovými poznámkami).
3/2/99 - středa Po včerejším výběru střediska, dnes sázíme na jistotu a jedem na jedno již známé kolem Sella Rondy. Parkujeme na strategickém parkovišti, kde se potkávají dvě kabinky s přilehlých kopců. Dopoledne jezdíme tady a pak se přesouváme do ARABY. Tam vedou na vrchol dvě různé kabinky a od nich krásná černá sjezdovka a dlouhá. Pro velký uspěch skupina A sjíždí dvakrát. Nahoře nutno podotknout je dobrá restaurace. Někteří milovníci pizzy se těší na večer - naplánovaná bašta v pizzerii.
Pohled odjinud: Pro vysvětlení - skupinka A je skupinka rychlejší - tedy všichni kromě mě. Já si černou sjezdovku beztak nechávám ujít a vydávám se zcela opuštěna a bez mapy na složiou obkliku přes sjezdovky modré a červené. Samozřejmě, že se mi nepodaří vždy uhnout správně (po pravdě ani jednou) a tak si sjezdovku prodloužím asi tak na dvakrát. Když jsem poprvé zjistila, že jsem na sjezdovce, která byla podle mé chatrné paměti zavřená, ještě se tomu dalo zabránit přejetím přes netknuté a patřičně zmrzlé pláně na sjezdovku o trochu víc osídlenější, ale i ta se po chvíli úplně vylidnila a já u dalšího rozdvoje nevěděla, jestli jet vpravo nebo vlevo. Nu, vydala jsem se tedy již nevím na jakou stranu a po chvíli sjízdění si začala zoufat, proč tam tudy nejede ani jeden člověk. Byla jsem tam zcela osamělá a už jsem začínala věřit, že skončím stejně jako určitě skončili ti lidé, se kterými jsem se potkala o kousek výš - to znamená někde v místech kam se civilizace za celou dobu, co je planeta Země obydlována člověkem, nedostala. No, skončilo to o něco míň dobrodružně: dole jsem k mém úžasu narazila přesně na tu lanovku, kterou jsem potřebovala.
4/2/99 - čtvrtek Pro dnešní den si vybíráme naše středisko z prvního dne. Dnes je již teplo. Teď mě napadá, že je nutno zdokumentovat, jak se se zimou vypořádála naše Katka. Pořídila si teplé italské lyžařské rukavice, tak o dvě čísla větší, aby mohla dle potřeby vrstvit. A tím možná zimu zahnala na celý týden - za sluníčka se vážně jezdí lépe. Dnes je opravdu teplo, tak lyžař musí být bdělí, protože když najede na sjezdovku otočenou od rána ke slunci - složení sněhu se změní natolik, že má pocit, že mu rázem na skluznici vyrostl šmirgl. Dnes končíme asi o půl čtvrté - protože jedem večír na noční lyžování - tak nabíráme síly. Taky jsme během cesty potkali jeden český autobus. Později jsme zjistili, že parkuje o kus dál na naší ulici. Ale troubit jsme na sebe museli během cesty na lyže, kdy se vyloženě choval jako brzdič plynulého stoupání do konců. No a naše noční lyžování. Danouš vymlouvaje se na svůj puchýř zůstal doma. Teple navlečeni jsme se kolem osmé vydali na sjezdovku - ZIANO. Opět nás vedl nějaký lyžařský strážce směrem k cílovému parkovišti. Ani nevíme jak a jedem na sedačce nahoru.Osvětlená je červená sjezdovka. Ze sedačky je vidět zavřená černá. S bráchou si nemůžeme nechat ujít zakázaný sjezd na černé - tma a nikde lyžař (na černé) - tak vyrážíme.Lyžujeme do půl jedenácté a pak hurá domů už je přece jen zima.
A jak to vidíme my:Noční lyžování bylo príma, dokonce jsem se odvážila vzít si na lanovku a na sjezdovku i foťák.Fotky sice vyšly poněkud rozmazané a nepřesné, ale alespoň něco. Lanovka tam byla asi tak nejstaršího typu, co jsme v Alpách potkali (snad s vyjímkou Sella Rondy), ale sjezdovka byla poněrně dlouhá a příjemná. Člověk se v nepřirozeném osvětlení lekal i vlastního stínu a pokaždé, když vjel ze tmy pod lampu, připadal si jako, že vjel ze stínu na sluníčko a čekal, kdy mu zase na lyžích vyroste šmirgl a ono nic.