close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Horké Tunisko 1999 (4.díl)

10. ledna 2007 v 13:55 | Cath |  Cestování
předchozí díly je možné nalézt v rubrice Cestování
Čtvrtek, 19. srpna
Dnes konečně přišli na řadu velbloudi sjednaní v neděli. Už když jsme šli ze snídaně, přesvědčili jsme se, že ten náš prodavač výletů na velbloudech to myslel vážně. Čekal už na vrátnici a když nás viděl (pamatoval si nás asi), začal tancovat. Museli jsme se jít ještě převlíknout do šatů vhodných na velbloudy a pak jsme se na vrátnici vrátili. Byli jsme ještě stále plni nejistoty, což po všech našich tuniských zkušenostech není nic podivuhodného. Náš velbloudman tady sice byl, ale pochybovali jsme o kvalitách autobusu, který nás měl odvézt. Kupodivu to byl autobus klimatizovaný a poměrně zachovalý. Jeli jsme docela dlouho a pak jsme ze silnice sjeli do polopouště nebo savany nebo jak se tomuhle typu krajiny říká.

Nerostlo tam nic jiného než olivovníky, které byly ostatně jedinou rostlinou rostoucí po celém Tunisku. Byly to nekonečný plantáže. Vystoupili jsme do pražáku2 a rozestoupili se kolem skupinky velbloudů ležících na zemi. Nedaleko stáli DVA koně (a to by měl každý jet aspoň 20 minut na koni !) a jeden osel (to samé). Po chvíli jsme rovněž identifikovali náš ´kočár´. Jednalo se o takový jako železný žebřiňák nevalné kvality a nevalného vzhledu, jehož střechu tvořilo omšelé plátno a kola byla zřejmě znovupoužita z vysloužilého autovraku. V něm byl zapřažen osel a takové kočáry tam byly dva. Za pomoci Arabů byli všichni velbloudi obsazeni jezdci, dva lidi byli posazeni na koně a my s Michalem jsme sedli na kočár. Rozjeli jsme se nějakým směrem (mezi olivovníky na rovině to bylo stejně jedno, kudy člověk jede) a hrkali s naším kočárem po hrbolaté cestě. Po těch 20ti minutách jsme zastavili a začalo se s krmením velbloudů kaktusy. Ovšem krmení neprobíhalo normálním způsobem, tj. z ruky do pusy, ale z pusy do pusy. Člověk, který k tomu byl svolný, si chytil kaktus mezi zuby a nabídl ho velbloudovi. Přitom tam zase asistoval chlapík s foťákem a fotil. Fotil i lidi na velbloudech při jízdě. My jsme se nějak necítili se takto odvážně přiblížit k velbloudu a tak Michal aspoň z krabice uzmul jeden kus kaktusu a nakrmil jím jednoho jiného velblouda. V druhém kole jízdy jsme se dostali na velblouda i my. Jenže naše pouť na něm trvala asi půl hodiny, což bylo až dost. A to hned z několika důvodů. Sedlo, na kterém jsme seděli nebylo zrovna z nejměkčích. Bylo vyrobeno z dřevěné konstrukce pokryté silnou látkou. Člověk se musel dlouho usazovat, aby ho to tlačilo jen přiměřeně. Velbloud se rozešel a my zjistili, že to hrozně drncá. Tedy úplně něco jiného než kůň. Jediná možnost byla uvolnit se v pase a prohýbat se v páteři, pak měl člověk hlavu v klidu. A dalším nejvýraznějším důvodem, proč se nám naše cesta zdála příliš dlouhá, byl velbloud jdoucí za námi. Byl přivázán k našemu sedlu extrémně krátkou šňůrkou (jako ostatně i všichni ostatní velbloudi, i když ta naše šňůrka byla suverénně nejkratší) a ten náš se na nás strašně mačkal. Ještě štěstí, že jsem seděla před Michalem (jeli jsme společně na jednom velbloudu), protože ten velbloud Michalovi funěl na nohu a olizoval mu ji a tak a nebylo to nic příjemného. Michal pokaždé, když se přiblížil (což bylo skoro neustále) začal vysokým hláskem křičet: "Pomóc, dejte toho velblouda někdo pryč, co už tady zase dělá…" a Arabové z něho měli legraci, protože tam nikdo jiný takhle neexceloval. Mě se to ale na velbloudovi líbilo, i když koně jsou bezkonkurenčně lepší. Pak jsme zastavili někde uprostřed té polopouště a tam nám upekli jejich tradiční chleba a mohli jsme si tam koupit limonádu. Naštěstí tam byla zkonstruovaná taková provizorní stříška, takže jsme nepadli vedrem. Všimla jsem si během toho, co jsme tam seděli, že si tam dva lidi sedli na koně a odjeli s nima někam do daleka mezi olivovníky. Za chvíli se zase vrátili a nasedli další a odjeli. A protože já se ze všeho nejvíc chtěla projet na koni, víc než na tom velbloudu, šla jsem se podívat a zjistit, jestli bychom se i my nemohli svézt. Za chvíli jsme s Michalem seděli na koni a jeli někam do dáli mezi olivovníky. Jediná nevýhoda byla v tom, že s námi šel takovej klučina (asi 10 let) a jeden dospělý. Mě vedl koně ten klučina a Michalovi ten dospělý. Jenže já nepovažuju jízdu na koni, když vás někdo vede, za jízdu na koni. No, ale aspoň něco. Zajímavý je, že těm lidem před náma ty koně nevedli. Asi uměli arabsky nebo francouzsky. Poprosila jsem toho klučinu, jestli by nemohl s tím koněm trochu zaklusat. (Řekla jsem německy ´schneller´, protože jsem si všimla, že tomu rozumí). Pak se ten klučina začal domáhat nějakých peněz za tuhle projížďku. Vůbec mě to neudivilo. V Tunisku po vás všude chtějí peníze. Jenže peněženku měl u sebe Michal. Posílala jsme ho za Michalem, ale nerozuměl mi, takže jsme mu peníze dali až když jsme sesedli z koně. Jak jsme ale odcházeli zase pod stříšku, zastavil nás jiný dospělý a ptal se, jestli jsme někomu něco platili. Řekli jsme, že jo, tomu klukovi. Vysvětlil nám, že jsme mu to platit neměli, že to je ještě dítě a že je u nich už náboženstvím zakázáno, aby dětem byly za něco dávány peníze. A kromě toho, projížďky na koních jsou v ceně výletu. Kluka o ty peníze zase obral a vrátil nám je. Což byl nejneuvěřitelnější zážitek naší dovolené. Pak jsme nasedli zase na kočár a odjížděli směrem zpátky. Když jsme si na ten kočár sedli, přišel k nám ten kluk a začal naznačovat, že je mu teplo na hlavu a ukazoval na můj klobouk...
Ten den se už nic zajímavého nestalo. Přišla na řadu zase pláž a večeře s pobíhajícím Hasanem a svými polovičatými jídly. Od Hasana jsme si jednou vysloužili květinu, která nám zbytek pobytu zdobila pokoj, za to, že jsme mu nechali dýško, které jsme mu ostatně nechávali každý den. Vypadalo to tak, že ji zvedl z jiného stolu, kde jí jiný host opustil, a plácl nám jí s úsměvem na stůl. Skládala se z jakéhosi povadlého listí a dvou druhů květů. Co nás taky udivilo byl fakt, že květy, kterými byla sem tam vyzdobena restaurace, trhali přímo ve své zahradě, barbaři. Taky jich tam bylo poskrovnu. Na večer jsme si koupili muškátové víno, které jsme celkem příjemně vypili u nás na terase, kde se nedalo rozsvítit, a sledovali jsme přitom letadla, lítající po obloze a tiše záviděli těm šťastlivcům, kteří letěli směrem k Evropě.
Pátek, 20. srpna a Sobota, 21. srpna
A tak začal poslední den naší dovolené, která je jen jednou za rok. Na snídani jsme absolvovali tradiční rvačku o příbory, skleničky a tak, opět minuli tác s horou cibule, nasoukali do sebe poslední bagety s marmeládou a radovali se, že to bylo naposledy. Pak jsme šli na poslední informační schůzku s paní Věrou, kde jsme se dozvěděli důležité informace ohledně odletu a pak jsme si šli užít pátek. Nezlobte se na mě, ale já se doopravdy těšila do letadla, domů, na normální lidi, obchody, teplotu a tak. A na normální jídlo.
Hned takhle po ránu jsme vyrazili na pláž, abychom zjistili, že i takhle brzo jsou již rozebraná všechna lehátka. Lehli jsme si tedy pod slunečník blízko k té skvělé studené sprše, kam jsme si naučili lehat vždycky. Bylo to sice daleko od moře, ale ta sprcha byla větší výhoda. Já jsem se někdy chodila koupat už jenom pod tu sprchu. Stoupla jsem si pod ní a jak dopadla na moje rozpálené tělo studená voda, vzala mi dech a já za to byla šťastná jak blecha, protože to bylo naprosto UNIKÁTNÍ. Rozhodli jsme se také zajít do takového krásného stavení, které by mohlo být barem (a taky jsme si mysleli, že JE, protože ačkoli je v Tunisku alkohol nevítán, pro turisty je nabízen docela volně), ale bar to tedy nebyl. Říkali jsme si s Michalem, že jsou to béčka, postavit takový pěkný plážový domeček a v zápětí z něj udělat to, co z něj udělali. Prodávali tam párky, pizzy, colu z postmixu a jiné pokrmy, výběr však nebyl nijak široký. Vypadalo to tam neuklizeně a jako obsluha opět byli Arabové ve špinavých tričkách. Navíc na všechno měli dost času, žádnej spěch. To tam ale bylo dost časté i v jiných pultových prodejnách. Snad v hotelu Marhaba naproti by na něco takového člověk nenarazil.
Kolem poledne jsme zase zalezli pod větrák a do smradlavé koupelny a také vyrazili na poslední nákup, utratit drobné, protože jejich měna se nesmí vyvážet a papírové vám vymění zpátky, kdežto drobný můžete pak tak akorát rozdat. Taky jsme si stihli zabalit kufry - tedy všechno, co jsme si mysleli, že už nebudeme potřebovat. Odpoledne jsme šli zase na pláž a radovali jsme se z představy, kterou jsme měli před sebou - poslední večeři totiž vynecháme, jelikož dnes večer se jede na folklórní večer.
V půl šesté jsme měli čekat na recepci až pro nás přijede autobus a odveze nás na místo konání. Autobus přijel až za 40 minut a za tu dobu jsme se stihli dát do řeči s jakousi cestovní delegátkou, která tam na ten autobus taky čekala, aby předala řidiči nějaké papíry. Všichni tři jsme byli úplně otrávení, Michal doslova nemohl. Zřejmě ta tuniská týdenní škola pro něj byla ještě málo. Tvářil se nasupeně. Naštěstí neviděl na hodiny, protože by ho to asi porazilo. Když autobus přijel, odvezl nás hrozně daleko do vnitrozemí a to my vůbec nečekali. Mysleli jsme si, že pojedeme tak nanejvýš půl hodiny a jeli jsme o mnoho dýl. Ještě než jsme si to namířili směrem k poušti, objeli jsme při pobřeží několik hotelů a my měli pocit, že tento výlet byl uspořádán jako pomsta nám, obyvatelům Jawhary. Hotely se tvářily načinčaně, klimatizovaně, lidi z nich vycházeli v DLOUHÝCH kalhotách, což v nás vyvolávalo údiv. Neviděli jsme již jediný hotel podobající se Jawhaře. Upírali jsme svoje smutná očka k tuniskému hotelovému standardu, který nám byl ukazován.
Po dlouhé cestě jsme dojeli na místo. Opět šok. Čekali jsme tak nanejvýš 2-3 autobusy, ale tam jich bylo asi třicet. V tu ránu se z pokojné akce stala akce monstrózních rozměrů. Náš autobus tam dojel jako poslední, jak jinak - seděli jsme v něm přeci MY. Tudíž všechna místa byla obsazena. Přesto nás ale potěšilo, že když se našel ještě nějaký stůl, seděla u něj ona cestovní delegátka, se kterou jsme si povídali na recepci při čekání. Ještě před usednutím jsme však prošli kolem světniček, kde nám byla ukazována jejich řemesla - tkaní koberců, pečení chleba, vyšívání a tak. Na slavnost dokonce přijela i tuniská televize, takže tam všude neustále pobíhali chlapíci s kamerou. Představení bylo docela pěkný, ukázali nám kroje všech krajů, tance a muže, kteří nosili na hlavě neuvěřitelné náklady (žebřík, asi 15 džbánků, židli i s člověkem…), jezdili na koních osedlaných nádhernými vyšívanými sedly a jako zlatý hřeb programu přišly břišní tanečnice. Zdálo se nám, že dvě tanečnice, tancující na stolech mezi lidmi, na tu hroznou spoustu lidí bylo trochu málo, ale budiž. Během celého večera nám hromady číšníků nosily jídlo - nejprve ten jejich chleba se salátem, pak polívka (docela dobrá), pak takové jako palačinky, ale slaný, plněný vajíčkem a STRAŠNĚALESTRAŠNĚ mastný a nakonec kus-kus - jídlo sestávající se z pečeného kuřete, brambor a jahel. Opravdu jsem byla úplně přejedená, kus-kus už jsem jen ochutnala od Michala. A nakonec přinesli ještě melouny. K tomu mohl člověk vypít kolik chtěl limonády a vody a vína.
Možná však, že ještě zajímavější než celé představení, byl náš rozhovor s delegátkou a přísedící Němkou, která vůbec nevypadala jako Němka, spíš jak Italka. Ptaly se nás, jak se nám líbí hotel a to neměly dělat. Rozpovídala jsme se o našem hotelu a vůbec o všem, od koupě zájezdu až do té doby. A na oplátku jsem se dozvěděla, že ona delegátka nechápe, jak jsme se mohli do takového hotelu vůbec dostat, že to od CK Fischer byl pěknej podraz a že jsme se tam zřejmě dostali jen proto, že ostatní hotely jsou již obsazené. Už se nedivím, že se ten náš hotel objevil v zájezdech na poslední chvíli - lidi, kteří si o věci udělali obrázek, by tam totiž nejeli a my se před odjezdem nedostatečně informovali na VŠECHNO. Proto naší dovolené říkáme POUČNÁ dovolená. I ta Němka nad tím kroutila hlavou. Delegátka nám řekla, že pravda je, že ty ostatní normální hotely nejsou o nic dražší než ten náš. Vzali jsme to ale statečně a příště se holt budeme rozhodovat déle a informujeme se podrobněji.
Jedna věc se mi ale na tomto večeru líbila abnormálně. Za naše stoly přivedl jeden Arab krásného koně. Okamžitě jsem vystartovala, abych si ho vyfotila, protože byl vážně krásný, krásná srst, postava i sedlo. Když ale ten Arab viděl, jaký mám zájem, řekl mi, že si na toho koně můžu klidně i sednout. Tak jsem si sedla a byla to nádhera, připadala jsem si naprosto vyjímečně.
A tak skončil náš poslední večer v Tunisku. Autobus nás odvezl zpět do našeho záviděníhodného hotelu (fakt ! Všichni valili oči, KDE to vystupujeme !) a my si na dvě hodiny lehli k spánku. V pokoji jsme našli anketní lísteček od hotelu dotazující se na naší spokojenost, který jsme odmítli vyplnit.
Díky tak nemožně časnému odletu (5.00 hod.) jsme museli vstávat v 1.30 a když jsme přijeli, bylo 11.30. Po těch dvou hodinách nás přišla vzbudit hotelová služba a my celí připitomělí vstali a šli na recepci, opět čekat na autobus. Na recepci nám nabídli, že nám připraví snídani a my společně ještě s druhou dvojicí, která měla stejný úděl jako my (úplně stejný zájezd) s díky odmítli. Ta holka říkala, že tu jejich snídani si mileráda už nechá ujít a mluvila mi z duše. Po chvíli čekání přijel jakýsi malý a ošklivý autobus. Koukla jsem na něj koutkem oka a bez zaváhání jsem prohlásila, že to není ten náš. Z toho NAŠEHO totiž vyleze nějaká usměvavá Fischerka a vlídně nás odvede dovnitř. Jak jsem se mýlila ! Ten autobus a jeho řidič měl být poslední tečkou ve stylu naší dovolené. Nechali nás to zkrátka vychutnat až do konce. Z toho autobusu totiž vylezl pajdavý řidič nevalného chování a suše oznámil "Fischer!" Vzali jsme tedy své dva kufry a šli za ním. Nedůvěřivě jsme si ten autobus prohlídli a o mě se pokoušel záchvat smíchu z bezmocnosti. Řidič si vzápětí vlezl dovnitř, otevřel okýnko a vybídl nás, abychom mu tím okýnkem podali kufry. Když jsme pochopili, že si z nás opravdu nedělá legraci, začali jsme mu je rozpačitě podávat. Pak jsme se usadili a vyjeli. Když jsme přijeli k dalšímu hotelu (od našeho hotelu jsme vyjížděli v 2.10 a cesta k tomu druhému hotelu trvala asi půl hodiny, tyhle počty jsou dost důležitý), tak to tam před ním náš řidič zapíchl a začal blikat světlama, aby další cestující vytáhl zevnitř. Nic se nedělo a tak s útrpným výrazem ve tváři vylezl a myslíc si něco jako ´Kolik si ti pitomci myslí, že tady v tuhle hodinu jezdí autobusů´ pro ně došel. Když jsme dovnitř naházeli oknem další kufry a cestující nasedli, řidič se nás zeptal anglicky "Kolik ?" Nikdo nechápal, o co mu jde a já se tedy zeptala "Kolik čeho?" zřejmě to bylo nad jeho anglické znalosti a tak nad tím mávl rukou a rozjeli jsme se. Během dalšího transportu jsme se začali bavit s ostatními. Od těch z našeho hotelu jsme se dozvěděli, že byli stejně nespokojení jako my a ironicky jsme probírali jeho úroveň. Pak se na nás otočila paní z toho druhého hotelu a řekla: "Víte, v kolik hodin nám řekli, že tady bude ten autobus ? --- V půl druhý !!!" Vysvětlila jsme jí, že od našeho hotelu, kde se cesta začínala, se odjíždělo ve 2.10 a tak to musela být nějaká špatná informace, nám to jelo na čas. Ale zasmáli jsme se pak nejvíc, když jsme přijeli k dalšímu hotelu a t a paní prohlásila: "Tak schválně kolik jim řekli tady. V půl jedný ???". No, konečně jsme nějak dojeli na letiště, v tom super autobusu, který pro nás zajistila věhlasná CK Fischer, s tím krásným elegantním a dvorným řidičem, který nás měl už plný zuby, protože jsme se pořád cynicky smáli (a my jeho měli taky plný zuby), a tak zaparkoval před letištní halou a zmizel. Pokrčili jsme rameny a kufry si vyndali sami. Paní Fischerka na letišti zjistila, že mezi námi chybí jakási paní Nemocná s rodinou a tak když se náš pan řidič opět vrátil, sepsula ho jak to, že tam tu paní nechal, když si to měl kontrolovat (to bylo asi ono "Kolik?"). Paní Nemocná dorazila záhy na vlastní náklady - taxíkem, ale hlavně že se to nějak vyřešilo.
Po odevzdání zavazadel jsme se začali zajímat o to, kde si můžeme vyměnit ty peníze, jak nám říkala naše paní Věra (že peníze se dají bez problémů vyměnit na letišti). Nová paní Fischerka se na nás užasle podívala a řekla: "To, že vám řekla ? No jo… ono to jde, ale ne ve tři hodiny v noci." Měli jsme ale štěstí, protože jeden bankovní chlapík se ve směnárně přeci jen vyskytoval. Bylo nám o něm řečeno, že někdy vstane, někdy ne. No, prostě štěstí, a peníze jsme vyměnili. Bylo to dohromady 60 marek. Jinak nevím, co bysme s nimi udělali. Asi bysme je začali rozdávat.
Na letišti jsme se sešli opět s některými cestujícími, kteří s námi absolvovali i minulý let. Hodnotili jsme s jednou paní a pánem Tunisko jako takové a naše dojmy se příliš nelišily, ačkoli ONI měli normální hotel (tzn. mramorový, klimatizovaný,… jakých jsme všude viděli spoustu).
Zpátky jsme letěli opět se společností NOUVELLEAIR, s tuniskýma letuškama a pilotama. Jediná výhoda toho časného odletu byla v tom, že jsme celí užaslí koukali dolů na svítící města a taky jsme viděli východ slunce z výšky desíti kilometrů nad zemí. To bylo vážně nádherný. Člověk na chvíli i zapomněl, že jeho život je teď v rukou rozevlátého Tunisana. Jakmile se ale rozednilo, usnuli jsme. Těsně před přistáním nás informovali o aktuální venkovní teplotě: 13 stupňů - NEUVĚŘITELNÉ !!! Když jsme vystoupili, byla nám pěkná kosa, ale my si LIBOVALI. (I když musím přiznat, že Michal byl rád, že jsem ho přesvědčila tam v těch vedrech, ať si na cestu zpátky vezme to oblečení, ve kterém odlétal a ne jen kraťasy). Ale byli jsme DOMA a já tomu byla opravdu ráda. Prožívala jsem to jako vysvobození….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama