
Předchozí díly je možné najít v rubrice Cestování
Nakonec jsme zase stáli na břehu a pokračovali v kolečku po přístavu. Lákaly nás pirátské lodi, které tam dohromady byly asi čtyři. Když jsme se blížili k poslední z nich, největší - tudíž byla velká pravděpodobnost, že se to bude i nejmíň kymácet na moři (po zkušenostech z minulého roku jsme se obávala mořské nemoci), vyšel nám naproti Tunisan k ní patřící. Když se dozvěděl, že jsme Češi, začal na nás mluvit česky na pěkné úrovni, říkal, že má českou holku, že Češky jsou milý holky a tak. Jejich loď se zrovna kontrolovala, takže se ten den nejelo, ale tenhle člověk nás vzal na palubu, ukázal nám to tam a pořád mě chytal za ruku a kolem ramen a chtěl, abych si vedle něj sedla a tak. Přesto byl ale sympatický a tak jsme si plácli. Dostal zálohu, dal nám dokonce slevu (tahle sleva byla asi opravdová, protože když jsme druhý den přišli s lístkem ke vchodu na loď, ten kdo tam kontroloval lístky se na ten náš nějak mračil, zdálo se mu to málo, ale pak nás pustil, protože ten lístek byl evidentně pravý, psaný rukou jeho kolegy, s jeho podpisem) a domluvili jsme se, že se sejdeme zítra ráno v devět u lodi.
A pak jsme konečně vyrazili směrem k Aqua parku. Bylo to odtamtud celkem kousek, ale vedro bylo hrozný a navíc se na nás cestou nalepila jedna taková hrozně dotěrná moucha (asi měla tuniskou školu nebo co), která strašlivě štípala a nešla ani zabít (plácnutím). Byla odolná, asi měla nějaký skelet nebo co (a především to NEBYLA moucha) a Michal jí nakonec umlátil jen za cenu otřískaných dlaní. Vystáli jsme frontu, koupili za drahé peníze lístek a vstoupili. Prvním ohlédnutím jsme zjistili, že tam je jeden tobogán, jedna věší klouzačka a ještě jedna, na které by se mělo jezdit na kruzích, ale ta byla zavřená. Pak tam byl jeden velký bazén, umělá líná řeka a cachtátko pro děti. Ale bylo to tam upravené. Vybrali jsme si místo pod jedním volným slunečníkem. K dispozici jsme v tu ránu měli kromě slunečníku i 4 lehátka (později jsme 2 rozdali), 2 židle a 1 stolek. To bylo prvotřídní. Ihned jsme šli vyzkoušet ty jejich klouzačky. Sklouzli jsme se několikrát, usoudili, že to je docela dobrý (lepší ocenění nebylo možné, ale člověk byl rád i za to.) Leželi jsme hned vedle toho velkého bazénu a pozorováním zjistili, že to je bazén na mořské vlny. Těšili jsme se tedy až je pustí. Utekla dlouhá doba, ale dočkali jsme se. Bazén byl OKAMŽITĚ plný lidí, ale to je docela pochopitelné, když vlny pouštějí dvakrát denně. Ani nás nepřekvapilo, že to po pěti minutách vypnuli. Už jsme si asi začali zvykat, že jsme v Tunisku. Ne tak ovšem lidi kolem. Všichni začali neskutečně řvát (praskaly mi bubínky a třeštila hlava) a stříkat vodu všude kolem - až to zase zapli - na DVĚ další minuty. Lidi začali znovu řvát, ale už marně, takhle by to totiž mohlo jít stále dokola. Přesto můžu ale říct, že to odpoledne,co jsme strávili v Aqua Palace, patřilo k těm nejpříjemnějším. Člověk měl k dispozici slunce, stín a vodu, která byla rozumně studená (ne jako v moři) a NESLANÁ.
Tento den jsme se dokonce i těšili na večeři, ale nepropadejte optimismu - důvod byl prostý: měli jsme namířeno do restaurace. Milerádi jsme přišli o jednu večeři ve vojenském stylu. Večer jsme tedy sebrali svých pár švestek a vyrazili za přeludem klimatizované restaurace. Došli jsme k jedné, která měla dokonce nad vchodem nápis ´air conditioned´, ale dokořán otevřená okna to zase popírala. Zastavili jsme se a začali přemýšlet nad tím, kam tedy půjdeme až jsme z toho nakonec vymysleli, že jsme si doma zapomněli peněženku. Bylo to nedorozumění, ale pro další dění spásné nedorozumění. Michal mi totiž doma řekl, že si mám dát peněženku do kabelky a já že jo a čekala jsem, až mi jí podá, nosil jí totiž neustále v kapse u kraťasů. A já se ho pak na té ulici zeptala, jestli by mi už konečně nechtěl dát tu peněženku a on se na mě koukal jako že jsem spadla z měsíce. Zřejmě si nedovedl představit moje vnitřní myšlenkové pochody, které mě vedly k této otázce. Inu, vysvětlili jsme si to, zasmáli jsme se a začali se vracet pro peněženku. Přirozeně, že při druhém kole se nám už nechtělo chodit nijak daleko a tak jsme si všimli, že přímo naproti našemu hotelu je cosi velké, prosklené, svítící, a tak jsme tam vlezli. Asi by těžko kolemstojící lidé popisovali naše výrazy, když jsme prošli dvojitými skleněnými dveřmi. Šokovaně jsme se na sebe otočili a extaticky jásali: "To je, co ?!!!" Klimatizace. " A tohle objevíme až teď. Dva kroky od hotelu !" Byly to obrovské klimatizované prostory patřící k hotelu Marhaba. Obchody, restaurace, všechno v mramoru, pohyblivý schody, strážníci, prostě ZÁŽITEK. Hotel ****. Pochopitelně, že naše volba byla jasná. A to vše kvůli zapomenuté peněžence. Sedli jsme si tam do pizzerie a vůbec se nám nechtělo zpátky do toho vedra. Ale co nám nakonec zbylo ??? Tento hotel se stal později často navštěvovaným místem. Pokaždé, když jsme umírali vysílením z vedra, zaskočili jsme do této oázy tu na zmrzlinu, tu na limonádu, tu na něco málo k jídlu. Komzumaci těchto potravin jsme neúměrně prodlužovali,abychom tam mohli být co nejdéle. Při jedné z těchto návštěv jsme dokonce zašli i do nitra hotelu, prohlídnout si jejich bazén, zkoušeli rukou jeho teplotu a okukovali nádhernou barvenou fontánu, krášlící vnitřek.
Vrátili jsme se z toho snu zpět do naší dělnický osady jménem Jawhara a lehli si pod větrák. Kromě ústředního topení byl totiž ve výbavě pokoje velký stropní větrák, který byl lehkou náplastí na chybějící klimatizaci. K vděčnosti jsme sice měli daleko, ale i tak jsme byli rádi, že tam je. Nezastavil se, chudák. Větral nám i v noci, nad teplou postelí. Přes den jsme větráku blahořečili pokaždé, když jsme se vrátili odněkud z toho pražáku venku, vlítli jsme pod sprchu a pak jsme se pod něj položili mokří na postel (na ručník).
Středa, 18. srpna
Ráno jsem se vzbudila trochu nejistě. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je teprve středa. Nedovedla jsem si představit jak to tady dožiju do soboty, do odletu. Dny a hodiny se i přes všechny zážitky díky tomu nesnesitelnému vedru neuvěřitelně vlekly a připadala jsem si, že jsem tam už měsíc. To vedro, které v noci klesalo tak na 32 stupňů, bylo tak zničující, že na mě kolikrát Michal mluvil a já jsem nemohla odpovídat, protože to bralo příliš mnoho energie. Dokonce i přemýšlet bylo člověku za těžko, jeho mysl ovládla jediná tendence - být už konečně někde, kde to tolik nesmaží.
Kromě toho jsem před sebou měla výlet lodí a nebyla jsem si jistá, jestli mi nebude špatně. Takže to mě také naplňovalo spíš obavami než klidem a radostí. Ten člověk nás sice včera ujišťoval, že když se jede ráno, tak je to jako jet vlakem, nejsou totiž žádné vlny. Jenže já už jim nevěřila.
Vyrazili jsme tedy opět do přístavu a za hodinu jsme nastupovali na loď . Na lodi mezi lidma pobíhal pán s foťákem (v Evropě by se takovému člověku řeklo fotograf, ale pro tuto osobu ve špinavém tričku se mi zdá toto označení příliš honosné.) a každému, kdo se nedostatečně vzpouzel sebral z hlavy kšiltovku, či jinou temenní pokrývku, a místo ní mu narazil kapitánskou čapku, která se nemohla již dlouho chlubit svou původně bílou barvou, vždyť jenom za náš pobyt vystřídala dobrých 30 hlav. S touto čepicí potom dotyčného vyfotil. My se statečně ubránili. Když tento chlapík vyfotil všechny, co to šlo, ukázalo se, že jeho funkce je universální. Vzal totiž potrhanou igelitku a začal z ní prodávat arabské hadříky na hlavu (nevím, jak se to jmenuje). To už jsme ale vypluli. Pluli jsme docela rychle a dokonce to doopravdy ani nehoupalo jak sliboval ten pravdomluvný pán ze včerejška. Během plavby se o nás dobře starali. Rozdali nám limonády, vodu a ovoce - melouny dvou druhů a plody kaktusu opuncie. Když jsme dojeli někam na moře a oni shodili kotvu, prošel se mezi námi kapitán, začal máchat rukama a pobízet nás k plavání v moři (křičel: "Swim !"). Kapitán byl taky kapitola sama pro sebe. Pohled na něj ve mně probouzel nelibost. Byl to opravdu pupkatý pán ve špinavém tričku, s buldočími rysy… Pomalu a opatrně se lidi odvážili vlézt do vody. Za chvíli tam byli všichni (včetně mě a Michala), kromě těch, co si opravdu s sebou nevzali plavky. Nebylo to špatný. Z lodi se dalo i skákat a člověk se nemusel bát, že při skoku narazí někde ve vodě na kámen. Pak při cestě zpátky nám upražili ryby a nabídli nám je se salátem a pečivem. Vypadalo to tak, že kapitán si stoupl ke grilu, opět začal máchat rukama a křičel: "Manžáre!" Zdálo by se to být perfektní (a taky, že bylo, dejme tomu), ale přesto mě to stálo hodně přemáhání. Nemohla za to ale posádka ani Tunisané, nýbrž pasažéři. Bylo tam hodně dětí z různých států a sledovat je jak jedí tu rybu, bylo utrpení. Chovaly se nechutně. Zvlášť živě vzpomínám na kloučka v oranžovém tričku, který plival kosti a vůbec všechno, co mu nechutnalo všude kolem sebe na zem - s naprostou samozřejmostí. Z této dětské spolupráce zanedlouho vznikla zem pokrytá vším možným. Jinému chlapečkovi naproti upadla dokonce celá rybí kostra a on se na ní jen podíval a jedl dál. Já jsem tu rybu nejedla. I kdybych měla v tom ukrutném vedru chuť na nějakou rybu (já ale ryby stejně nejím), tak by mě ta chuť rychle přešla, protože mi začalo být lehce nevolno.
No, opusťme raději loď a vrhněme se za dalšími zajímavými událostmi tohoto dne. Loď se nám přes nevhodné chování dětí líbila, přeci jen, člověk se nemá možnost plavit každý den. Díky brzkému rannímu odjezdu jsme se zpátky domů dostali už před polednem. Poledne jsme jako tradičně prožili v pokoji pod větrákem, četli jsme si knihy a časopisy a k tomu přikusovali nějaké ovoce a české Exclusiv sušenky. Asi tak kolem třetí hodiny jsme vyráželi na nějakou tu dobu na pláž. Někdy jsme si s sebou nesli matrace a někdy tenisák. S obojím jsme měli ve vodě problémy. Lehli jsme si třeba každý na jednu matraci a plavali jsme kousek od břehu. Když jsem si řekla, že si přelezu k Michalovi na jeho velkou matraci a udělala to, v tu ránu byl kolem nás houf takových odrostlejších kluků - dobrých plavců (byla tam hloubka). Chytili se volné matrace, kterou já jsme držela rukou a začali rozhovor: "Comment tu t´appelle ?" - francouzsky ´jak se jmenuješ´ (jejich jazykem je totiž mimo arabštiny i francouzština). Bylo na nich od prvního pohledu vidět, že mají zájem o naší matračku. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem si holt vlezla zpátky, aby jim bylo jasný, že není volná. Kluci to vzdali a plavali za další potencionální obětí. Kdyby šlo jenom o půjčení, ale já si nebyla jistá, co se s naší matrací stane, když se jim dostane do rukou. S tenisákem to bylo podobný. Házeli jsme si a kolem každého z nás byl houf dětí, čekajících na chvíli, kdy tenisák nechytnem a dostane se jim tedy do rukou. No, řekněte, koho by to bavilo. Pak to není zábava, ale starost. Na břehu jsme zase opětovně museli vysvětlovat jednomu Arabovi, prodávajícímu výlety na lodích, že loď doopravdy nechceme. Přišel k nám každý den aspoň jednou.
Při dnešní cestě na pláž jsme se také rozhodli ozkoušet vody našeho bazénu. Vedla nás k tomu úvaha, že by ta voda mohla být o něco studenější a neslaná. Tak jsme si položili věci vedle bazénu a neohroženě skočili do vody. Když se naše hlavy opět objevily nad hladinou, vyhlíželi jsme víc než překvapeně. Připadali jsme si trochu jak české párky kdesi u stánku, protože ta voda, která nyní byla všude kolem nás, by je bez problémů ohřála. Co nejrychleji jsme odtamtud prchali zchladit se v ledovém moři. Že nemají klimatizaci nás tolik nepřekvapovalo, to jsme koneckonců věděli už z Prahy, i když při koupi zájezdu jsme na to zákeřně NEBYLI upozorněni, ale to, že nedokáží v bazénu vytvořit studenou nebo aspoň vlažnou vodu, to už bylo vážně trochu moc.
Z pláže jsme se šli osprchovat do naší malé, tmavé a nepříliš čistotou oplývající koupelny (vodní kámen byl všude, na kohoutkách, na dlaždičkách a jako vrchol se všude povalovaly myší bobky, které nám do umyvadla, do sprchového koutu a na jiná podobná místa propadávaly z dírkatého sníženého stropu, který byl vyplněn trubkama.) Vrcholu však tento stav dosáhl poslední dva dny pobytu, kdy se z naší koupelny začal linout urputný smrad, který jsme neomylně identifikovali jako chcíplotinu. Nějaká ta chudinka myš prostě umřela někde v prostoru našeho stropu. Každý pobyt v koupelně jsme se tedy snažili zkrátit na minimum, což šlo dost těžko, protože člověk se v rámci zachování života musel několikrát denně sprchovat. Navíc mým údělem bylo každý den prát Michalovy trička a jiné věci, protože všechno bylo neustále propocené. Někdy jsem prala třeba i tři trička najednou. Výhoda byla ale v tom, že díky celodeňonoční vysoké teplotě to rychle schlo. (Takže jsem měla druhý den zase co prát, ha ha.)
Dnešní večeře byla taky dost zážitek. Stékaly z nás totiž během večeře litry potu. Jindy se člověk taky potil, ale dnešní večer to bylo pocení neobyčejné intenzity. Po dvaceti minutách jsem se tomu začala trochu hystericky smát. Rozesmála mě moje bezmocnost a pocit ´Co já tady vlastně vůbec dělám´. Začali jsme po této zkušenosti rozlišovat mokré a suché vedro. Díky přítomnosti moře byl totiž vzduch abnormálně vlhký a tak my se nejen potili, ale ještě se na nás srážela vzdušná vlhkost. Čím blíž k moři, tím byla tato situace horší a horší. Jenom mi vrtá hlavou, proč takový ukrutný stav nastal jen tenhle jeden večer (zaplaťpámbů) a ostatní večery byla situace jakž takž snesitelná.
Po večeři jsme se rozhodli, že konečně navštívíme naší maurskou kavárnu. Ukázalo se však, že toto je jedna z dalších věcí, které by se daly zařadit jemně řečeno mezi věci rozporuplné. Říkali nám, že zde můžeme posedět v tradičním tuniském prostředí, vyzkoušet jejich vodní dýmku a nebo ochutnat jejich národní čaj. Vešli jsme dovnitř a hned za dveřma jsme se na sebe nadšeně otočili. KLIMATIZACE !!! A přímo v našem hotelu ! To byl zázrak nad zázraky. To jsme měli vědět dřív a chodili bychom tam každý večer. Ovšem ostatní vlastnosti tohoto prostoru už nás tolik neuspokojovaly. Byly tam tři skupinky sedaček, uprostřed každé stoleček. V jedné z nich seděl nějaký kluk a koukal na TV. Ve druhé seděli asi rodiče. Třetí byla volná a tam jsme si sedli my. Byl tam taky zastrčený kulečník a u něj nějaký lidi. Stěny byly stroze bílé, na zemi bílé kachličky a okna ozdobená docela pěknými závěsy. Působilo to tam dost stroze, spíš jako lepší společneská místnost neboli klubovna. Navíc nám po čtvrt hodině začalo připadat divný, proč tam není žádná obsluha. Lidi kolem nás tam taky tak nějak seděli a čekali na Godota. Ten se ale v tomto případě po půl hodině naštěstí objevil. Omlouval se nám, že tady takovou dobu nebyl (nebo se nám to tak aspoň zdálo) a obešel nás všechny. Když přišel k nám, zeptala jsme se ho, jestli mají nějaké menu. Koukal na mě dost nechápavě, tak jsem mu to řekla ještě několika dalšími způsoby. Přirozeně - jak můžu vědět, co chci, když nevím, co všechno nabízejí. Pak se mě zeptal, jestli chceme něco k pití a já mu řekla, že ano, ale že nevíme co a že si potřebujeme vybrat. Kývl a odešel. Čekali jsme dál. Za další půlhodinu se vrátil s vodní dýmkou pro osazenstvo prvního stolu a s čajem pro druhý stůl. Nás si ani nevšiml a odešel. Došlo nám, že naše čekání nemá smysl a Michal došel pro nějaké pití ven k baru a přinesl ho dovnitř. Hned jak přišel, viděla jsme na jeho výrazu, že se opět utkal s Tunisany. Zašel prý nejprve k dolnímu baru, kde se skvěl veký nápis Sangria, o kterou měl zájem. Stoupl si k baru a čekal, až si ho někdo všimne (bláhové…). Když mu po desíti minutách bylo přáno vyslovit se, dozvěděl se, že musí jít ke druhému, hornímu baru. Tam mu číšník potvrdil, že jedině u něj, sehnul se pod stůl, nabral víno takovou velkou lžící a usrkl. Asi zkoušel, jestli to ještě není zkažený. Pak nám tou samou lžící nalil. Sangria byla víno, v němž plavaly kousky ovoce - melouny a broskve. Víno mělo tu samou chuť, co to víno, které prodávali u večeře a vzhledem k tomu, jak to bylo levné, bylo dost pravděpodobné, že to bylo vytvořeno ze zbytků vína a zbytků melounů a broskví. Nemyslete si, že by to v Tunisku nebylo možné. Byla to tutovka. Zvlášť v našem super No. 1 hotelu Jawhara. Tak tedy skončil náš pátý večer.