close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Horké Tunisko 1999 (2.díl)

14. prosince 2006 v 16:29 | Cath |  Cestování
Předchozí díly je možné nalézt v rubrice Cestování
Neděle, 15. srpna
Ráno jsme měli namířeno na světoznámý místní arabský trh, který se koná každou neděli dopoledne. Takže jsme velmi brzo vstali a šli na snídani. Snídaně je další kapitola sama pro sebe. Podobně jako večeře byla chudá, nevýrazná, odfláknutá. K dispozici jen bagety, prkýnko a nůž, na kterém si je lidi sami krájeli, pak nějaké tučné koláče, dvě marmelády (meruňková a hrušková, každý den, jinou, například jahodovou, asi neznají), salám typu našeho juniora , máslo, vagón syrové nakrájené cibule (?), čaj, kafe, mlíko, džus, kakao. Neustále chyběly skleničky, hrníčky, talířky, podnosy, příbory…. Když někdo vyšel z kuchyně s tímto vybavením v ruce na doplnění, obvykle neoplýval příliš jeho počtem (nesl třeba 10 skleniček, 20 nožů…ne ale najednou, to se nosilo pěkně druh po druhu), takže fronta (= dav), která se mezitím nashromáždila, se o to poprala. Neprůbojným (= mě) zbývalo jen počkat na další várku a nebo se spokojit například s vidličkou místo lžičky. Kolemsedící lidi na mě ale vrhali chápavé pohledy, když jsem si míchala kakao vidličkou. Rovnou prozradím, že vzhledem k výběru jsem celý týden snídala bagetu s marmeládou. Michal na tom byl obdobně.

A pak jsme vyrazili. Jak ? Taxíkem. Stopli jsme si kolemjedoucího Araba s nápisem TAXI na střeše. Sedneme si, já řeknu tak napůl tázavě "maršé", Arab přikývne a začne se bavit s vedle stojícím taxikářem o něčem nám utajeným (no, neumíme holt arabsky …). Podotýkám, že se takhle zastavil v jízdním pruhu, zatímco ten druhý byl na straně. Naštěstí nás všechna auta v pořádku objela. Oba taxíci se nakonec rozjeli stejným směrem. Ten druhý měl taky pasažéry, se kterými jsme si vyměňovali udivené pohledy. Asi na tom byli podobně jako my. V mezičase jsem si prohlídla interiér auta, který byl v zuboženém stavu. U nás se málokdy vidí tak zničený auto. Cestou jsme se vzájemně předjížděli a oba řidiči se smáli. Nejprve ale jejich vzájemná komunikace nevypadala tak růžově, protože spolu normálně mluvili (i cestou) tak nahlas, že to vypadalo, že se hádají. Nechápali jsme to, byli jsme obětí osudu, až pak se na nás náš řidič obrátil a řekl: "Friend !" , já se usmála a řekla Michalovi, že to je jeho kamarád a trochu nám spadl kámen ze srdce, protože jsme se tak trochu ze začátku báli, že se takhle honí za účelem vraždy.
Zastavili jsme před trhovou oblastí, vystoupili jsme se a upřeli jsme svoje oči na to hemžení kolem. V tu chvíli jsme se podívala na Michala a zděšeně se ho zeptala, kde má foťák. Neměl ho, přestože jsme ho brali. Já měla jen baťůžek, foťák měl nést on. Okamžitě jsem se rozhlížela po našem taxíku (poznej ho mezi ostatními taxíky, když jsou tam všechny žluté). Rozběhla jsem se k jednomu z nich a vrhla jsem se nechápavému řidiči dovnitř a pak s omluvou zabouchla a běžela k dalšímu taxíku - tam foťák taky nebyl. Michal mi byl v patách a já pak už jen ukazovala na různé taxíky a Michal jen kroutil hlavou, že ty to nebyly. Stáli jsme tam a já se smířila s myšlenkou, že už nemám foťák. Pak jsme uviděla ještě jedno auto podobného typu, jako jsme jeli, a zase se tam ženu a nahlížím dovnitř. Nikde nic. Prohlídnu si i řidiče, mám pocit, že to je ten, co nás vezl, ale nejsem si v tom zmatku jistá, navíc ty Arabové jsou všichni stejný. Ale pak jsem věděla, že stojím u správného taxíku, protože jsem si všimla přívěšku visícího na zrcátku a ten jsme si pamatovala. Bylo to to samé auto jako to, do kterého jsme se vrhla první. Řidič se mě ptá, jestli chci odvézt zpátky do hotelu, říkám, že ne. Objevil se u nás i policista. Dívá se ne mě tázavě a asi mi chce pomoc. Vzdávám to. Říkám, všem, že je všechno OK a jdeme s Michalem pryč. Michal mi pak řekne, že si myslí, že jsme ten foťák prostě nevzali, že je v hotelu. Začínám si to taky myslet. A taky to tak nakonec bylo. Ale vystoupení to bylo jak z akčního filmu.
Tak a jdeme do centra obchodování. Mohla nás varovat včerejší procházka pouličními krámky, ale nějak jsme si to neposkládali dohromady. Na trhu byla hrozná spousta lidí, špína, prach, dotěrní prodavači, malé umolousané děti prodávající kdeco, křik a další nepopsatelné maličkosti. Překonali jsme počáteční šok, naučili se trochu vzdorovat prodavačům a nakoupili jsme i několik věcí. Člověk se nesměl nechat odradit cenou, která při prvním dotazu a první odpovědi mnohonásobně překračovala skutečnou prodejní cenu. Základem úspěšného nakupování bylo smlouvání. Přišla jsme docela na dobrý způsob, jak srazit cenu dolů. Neustále jsem prodavači vracela vybranou věc s tím, že to je na mě moc drahý a prodavač snižoval a snižoval. A to jsem nemusela ani moc mluvit. Stačilo mu to pořád rvát do rukou. On to zboží chtěl prodat, takže klesal a klesal. Když se dostal na mojí cenu, tak jsem to koupila. Nejvíc jsme se ale pobavili při kupování vlněného šátku. Měli jsme s sebou blok a tužku, abychom mohli psát sumy, kdybychom se nemohli domluvit a ten jsme v tomto případě použili. Nakonec jsme se na nějaké ceně dohodli a ten pán si schoval náš blok i tužku, jako že si to taky nechá. Zaplatili jsme a já mu ještě vzala ten blok a tužku. Michal pak ale řekl, že se kouká tak smutně, že bysme mu tu tužku mohli nechat. Tak jsme mu jí nechali, měl radost. Koupili jsme si na trhu novou- posléze jsme zjistili, že psaní s ní je jen pro silný nervy.
Když bych měla naší návštěvu trhu nějak zhodnotit, tak si myslím, že jsme nakoupili za dobré ceny a bylo to něco, co se jen tak na žádném trhu nezažije, ale celkově nic moc. Jejich způsob prodeje není moje krevní skupina. Přímo jsem jejich pozorností trpěla. Ještě dlouho potom mi stály vlasy na hlavě.
Dalším podobně zničeným taxíkem jsme se nechali odvézt do obyčejného KLIMATIZOVANÉHO obchodního centra, kde se nesmlouvá a nakupuje kulturně. Když jsme vystoupili na malém náměstíčku, přilepil se nám jakýsi klučina ve špinavém tričku (ušpiněná trička jsem později začala vídat tak často, že jsem si začala myslet, že to je jejich novodobý národní kroj) a začal nám strkat pod nos květinu jasmín (krásně to voní). Byli jsme varováni, že nesmíme nechat nikoho takhle vám nic vnutit, protože pak by se k vám ten někdo mohl připojit a jít s vámi nějakou dobu a nakonec za to chtít peníze jako za průvodcovství. Ten kluk ale nereagoval na žádný odmítání a když jsem si sundala klobouk, hodil mi tu kytku do klobouku. Dobrý, ne ?
I v tomto moderním domě bylo přelidněno. Byl to obchoďák pro turisty. I tam jsme nakoupili nějaké dárky, obdivovali jejich krásné koberce a pak zase vyšli do toho vedra. Bylo něco kolem poledne, hroznej smažák nebo pražák, podle toho, jestli podle našeho mínění nás slunce smažilo nebo pražilo. (Po pravdě, nebyl v tom žádný rozdíl, jen jsme se těmi slovy bavili.) S vypětím všech sil jsme si stopli dalšího taxíka a doma skočili pod přiteplalou sprchu. Pak jsme se ani neoblíkali ani neutírali, protože být mokrý a sednout si tak na terasu a nechat na sebe foukat vítr od moře, byla obrovská úleva. Jenom jsme tam tak seděli, nohy na stole a nemohlo nám být líp (tedy, samozřejmě, že by nám MOHLO být i líp, ale ne na danou situaci). Když jsme ze sebe trochu setřásli vliv krutých slunečních paprsků, které na nás napadaly přes den, a obnovili síly, řekli jsme si , že bysme zase měli jít pak na pláž. Tedy až trochu poleví to smrtící spalující vedro. Začali jsme nafukovat matračky, že si je vezmeme s sebou a sezobli jsme pár českých sušenek, co jsme si tam s sebou vzali místo obědů a nakonec to bylo nejlepší jídlo s označením Exclusiv (sušenky BeBe, Vitalinea, věnečky a tak).
Když jsme se rozležení a prosolení vraceli z pláže, šel v našich stopách zase nějaký chlapík s arabskými rysy. Snažili jsme si ho nevšímat, ale on zase zjistil, že jsme Češi a česky řekl svojí nabídku: "velbloudi, koně !", což nás zaujalo, protože to jsme měli v úmyslu, ale ještě jsme nevěděli, jak si to dojednáme. Dovedl nás k fotkám s velbloudama a říkal, že bysme s ním mohli jet na tříhodinový výlet, kdy pojedeme 20 min na velbloudovi, 20 min na koni, 20 min na oslu a 20 min kočárem. To se nám líbilo, tak jsme se domluvili a měli jsme program na čtvrtek. Že prý mu teď dáme zálohu a pak že na nás bude čekat na recepci a odveze si nás autobusem. Tak jsme mu ty peníze dali a do čtvrtka jsme si říkali, jestlipak ho ještě uvidíme. Všichni Arabové totiž vypadají hrozně nedůvěryhodně, rozevlátě a nespolehlivě.
Pondělí, 16. srpna
Třetí den přestal foukat vítr od moře. Hladina byla jak zrcadlo a Michal to komentoval slovy - "Tak vidíš, že ten vítr může přestat foukat." Já předtím optimisticky tvrdila, že to je vítr stálého charakteru, něco jako monzun nebo pasát. Smířit se s tím, že jsem se mýlila, bylo opravdu velmi těžké. Nebylo to však kvůli mé ješitnosti, ale protože to bylo spojeno s poslední nadějí na zmírnění vedra, která nás tím opustila. !!! A foukat již nezačalo.
Ráno jsme měli zase informační schůzku s naší paní Fischerkou Věrou, ale nedozvěděli jsme se celkem nic nového. Zaplatili jsme si u ní s Michalem na pátek na večer Folklórní večer, kde nás měly čekat břišní tanečnice, jízdy na koních, místní hostina, ukázka krojů, řemesel a tak. Jenom bylo mírně nevýhodné, že to bylo zrovna v pátek, protože v sobotu v 5.00 ráno jsme měli odlítat. Ale jindy to nešlo.
Na té schůzce jsme se dozvěděli také, že je tam někde blízko obchodní dům s názvem Magasin General. Totiž když jsem taxikáři při odjezdu z maršé říkala, že chci do nějakého shopping centra, nemyslela jsme tím centrum pro turisty, ale normální. A teď se dozvíme, že ho máme za rohem. Takže jsme se rozhodli, že se tam půjdeme podívat. Dokonce tam měli prodávat i alkohol, což je v Tunisku docela rarita, protože oni tam alkohol nesmí pít ani prodávat, takže se dá koupit jen asi ve třech obchodech ve městě. Ale obchodní centrum bylo na stejné úrovni jako všechno v Tunisku - takže nic moc. Jedno patro a sklep. Jednu výhodu to ale mělo. Na zdi na schodech tam visela reklama na Aqua Palace v přístavu. My jsme chtěli na dovolené jít někam do aqua parku, takže jsme byli opravdu rádi, když jsme něco takového objevili i tady, protože v CK nám řekli, že tady nic takového není a Fischerka Věra taky mlčela. Opsali jsme si adresu a telefon a řekli si, že se zajdeme Fischerky na to zeptat - měla kancelář nedaleko našeho hotelu. Pak to vypadalo tak, že jsme jí celé odpoledne sháněli a při padesáté návštěvě i sehnali. Dozvěděli jsme se, že to je kousek taxíkem za pár dinárů. Na fotkách v té reklamě to vypadalo docela přitažlivě.
Přes poledne jsme chtěli jít na pláž, ale vzpomněli jsme si, že včera, když jsme tam byli, tak tam nebylo volno pod žádným slunečníkem. Tak jsme si řekli, že ještě jednou vyrazíme do ulic a slunečník si koupíme vlastní. Prošli jsme hodně obchodů, ale nikde žádný slunečník neměli. Až v posledním obchodě, kdy jsme si říkali, že dál už nejdeme, měli poslední. No… nakonec jsme ho ani nepoužili, protože od té doby pokaždé, když jsme šli na pláž, nějaký ten slaměný (nebo z čeho to bylo) slunečník byl volný.
Odpoledne jsme si naplánovali výlet do Mediny, což je historické centrum arabských měst, obehnané strašně starou obranou zdí. Uvnitř by se měli nacházet starousedlíci a vůbec by si tam člověk měl připadat jako o několik století zpět v čase. Pokud si odmyslíte všudypřítomné krámky pro turisty. Nevím, kam jsme to došli, ale to kam MY jsme došli bylo jen jedno obrovské tržiště v úzkých uličkách. A zase prodavači - chapadláci, čeština a hraný ufonismus. Narazili jsme pak na jednu uličku, která vypadala, že vede někam, kde opravdu je všechno při staru, ale nikdo tam nechodil, takže nás to trochu vyvedlo z míry a radši jsme tam nešli. Tedy šli, ale pak jsme se zase vrátili, protože si člověk připadal jako vetřelec.
Medina nás tedy nijak neokouzlila a tak jsme si řekli, že si aspoň koupíme nějaké ovoce na potlačení dehydratace a na spravení chuti. Ovoce ani v Tunisku přeci nemůže být špatný. Bolely nás nohy a dlouho jsme hledali nějaký krámek s ovocem. Nohy nás bolely víc a víc, ale krámek nikde. Tedy jeden jsme našli, ale tam si s cenou nedělali vůbec žádné starosti. Měli tam sice váhu, ale člověk na ní neviděl - navíc váha to byla železná na závaží a ještě měli na všechno nekonečně času, takže jsme to nakonec vzdali. Stopli jsme si taxíka a jeli zase zpátky. Ovoce jsme nakonec koupili někde u hotelu v takovém menším, ale kulturním a klimatizovaném krámku. Tedy, doopravdy, jejich ovoce bylo strašně dobrý. Sladký, šťavnatý…. a teplý, ale na to už si člověk začal zvykat. Okusili jsme meloun, broskve, blumy, hroznové víno a pomeranče. Ještě teď se mi sbíhají sliny.
Úterý, 17. srpna
Po tom, co jsme vytrpěli další bagetovou snídani jsme se vydali taxíkem do přístavu. Říkali jsme si, že se nejprve poohlédneme po nějaké lodi a vyjedeme si na výlet a pak se půjdeme podívat do toho Aqua Palace. Chytli jsme si opět jednoho taxíka a zarazilo nás jak to, že když mu jasně řekneme, že chceme do Aqua Palace, o kterém jsme věděli, že je v přístavu, tak že jede na druhou stranu. Michal mě pobízel, ať se ho zeptám, jestli mi správně rozuměl, že chceme tam kam chceme. Ale já si jistojistě udržovala víru, že i když je to Arab, nehodí si s námi přeci cvičné kolečko po Tunisku jen proto, abychom mu pak víc zaplatili, a doufala jsem, že ví, kudy jede. Má důvěra byla na místě a nakonec jsme zjistili, že přístav byl skutečně na druhé straně, než jsme si mysleli.
Byli jsme udiveni, jak pěkně to v onom Port El Kantaoui vypadá. Bylo to jediné místo, které jsme potkali a které bylo hezké. Extrémně hezké - bílé čisté domy, zahrady, upravení lidé… Jen co jsme vstoupili ke kotvišti, začal na nás pokřikovat jeden chlapík, jestli bysme nejeli s jeho lodí s průhledným dnem se podívat na podmořský život. To nás docela zajímalo, a tak jsme se nechali přichapadlovat. Na obrázcích tam měli vyfocený barevný rybičky a žraloky a rejnoky a kdoví co ještě a vypadalo to zajímavě. Věděla jsem, že to nebude tak jako na těch obrázcích, s tím už má člověk zkušenost, ale myslela jsem, že to bude aspoň tak 30% těch obrázků. Ale to by člověk nesměl být v Tunisku, že. Zaplatili jsme, ihned k nám přijelo žlutě pomalované plavidlo roztodivných tvarů, vyložilo lidi a nás nechali nastoupit. Při prodeji nám bylo slibováno, že je ta lodička je klimatizovaná, ale opět po tuniském způsobu tou klimatizací byly myšleny VĚTRÁKY miniaturních rozměrů. A kromě toho toto pravidlo neplatilo jen na téhle lodi. Později jsme poznali spoustu restaurací a jiných prostor, kde to fungovalo úplně stejně (klimatizace = větrák). Skoro okamžitě, co si lidé posedali, jsme se rozjeli na širé moře. Celá ta báječná akce spočívala v tom, že se jeden chlápek navlíkl do potápěčské výstroje a když jsme zakotvili, skočil do vody. Vzal si s sebou nějaké to jídlo pro ryby a začal nám pod skly připevněnými rezavými šrouby krmit rybky. Nepředstavujte si ovšem nějaké krásné mořské ryby, ty naše měly všechny šedočernou barvu a vypadaly, že jsou všechny jednoho druhu. Tím veškerá podmořská podívaná skončila. Pak ten potápěč z vody zase vylezl a s sebou vylovil nějaké mořské potvory, kterým krátkodobý pobyt na vzduchu neublíží. Ježka a cosi, co mohlo být mořská houba, ale na houbu to bylo dost tvrdé, takže já hádám, že to byl nějaký druh živočicha. Nechal nám to kolovat. Ježka ani tu podivnost jsem do ruky nevzala, Michal statečně ano. Jenže tím jsem všem hrůzám neunikla. Zničehonic nás začal obcházet člověk s krabem. Jen tak na okraj zmíním, že chodil po těch sklech upevněných rezavými šrouby a já trnula. Toho kraba dal KAŽDÉMU do ruky a když si ho někdo nechtěl vzít, hodil mu ho do klína. Snažila jsem se to nějak uhrát a byla jsem docela spokojená, když mi to černé chlupaté zvíře, podobné pavouku, dal na předloktí. Zatnula jsem zuby, nasadila nepřesvědčivě spokojený výraz a bez hnutí čekala až TO ze mě zase sundá. Sundal to skoro hned, ale jen proto, aby mi to hodil na má nahá stehna (měla jsem jen kraťasy) a to byla zkouška na mou pevnou vůli a sebezapření. Vydržela jsme to asi 10 vteřin. Pak jsem dala nohy od sebe a krab spadl na zem pode mě. Muž z posádky ho zvedl a radši už ho dal osobě sedící vedle mě. Nechtěla jsme tomu zvířeti ublížit, ale prostě jsem se nemohla déle ovládnout. Situace byla taková, že jsme si ani já ani to zvíře nevybrali tak těsný vzájemný dotyk. Cítila jsme se pak slabě ještě při vystupování na břeh. Ještě teď se mi dělá mdlo (doopravdy !!!). Nemohla jsem pochopit takové necitelné jednání, trápili tím jak lidi, tak zvířata. Takových jako jsem já, je, myslím, dost velké procento. A jsou i tací, kteří jsou na tom ještě hůř. Těsně než jsme zaparkovali nás ještě obešel jeden z posádky, nastavoval nám potápěčské brýle (místo klobouku) a chtěl, abychom mu za to trápení a za to, že jsme pod vodou viděli prakticky jenom potápěče, dali ještě nějaké malé peníze !!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama