close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Horké Tunisko 1999 (1.díl)

29. listopadu 2006 v 16:13 | Cath |  Cestování

HORKÉ TUNISKO, poučná dovolená roku 1999

Tak a je tu léto a my jedeme s Michalem poprvé k moři a poprvé spolu poletíme letadlem. V dobré víře jsme několik dní před datem naší plánované dovolené zašli do kanceláře Fischer (na kvalitu nedáme přeci dopustit) a zakoupili pěkný zájezd do Tuniska. Obrázky v katalogu nás nadchly, taktéž i další informace získané z průvodce Tuniskem. Naše radost byla ale brzy zkalena zjištěním, že hotel, který vypadá tak krásně, nemá klimatizaci. Dohodli jsme se však s Michalem, že nejsme žádný padavky a týden vedra nás přeci nezlomí. A tak….

Sobota, 14. srpna 1999
Ráno v 9.40 je náš odlet. Budík jsme si nařídili na nějakých 6.35, protože jsme byli s Monikou a Danem domluvený, že pro nás přijedou a odvezou nás na letiště. Přesně v 6.48 zvoní u nás doma telefon a na druhým konci se ozve Danouš - " Tak ať jste přesně v 7.00 před barákem !" . Michal na to ospalým hlasem odpovídá, že nám nezvonil budík a Danouš se na druhým konci směje, že to jsme celý my. Michal položí telefon a oznámí mi: " Ty jsi natáhla budík o hodinu dýl, na 7.35.", což je musím uznat pravda. To se mi moc nepovedlo, ale stejně by se nemohlo nic stát. Jelikož na letišti máme být o dvě hodiny dřív, tak je tady velká rezerva a Monika a Dan by nás vzbudili tak jako tak.
Na letišti pak bloumáme a přemýšlíme, proč proboha chtějí, abychom tady byli tak brzo. Nemáme co dělat a tak utratíme nějaké hříšné peníze za letištní kafe, protože mimo jiné si na nás taky brousí zuby spánek. Při obhlídce letiště jsme za jednou výlohou objevili něco neuvěřitelného. Představte si pět set let starou whisky, 0.7 l za 750.000,- Kč. Skoro jsme nedýchali. Konečně se ale přiblížila doba odletu, tak se jdeme nechat odbavit, projdeme pasovou kontrolou i kontrolou před vstupem ke vchodu do letadla. Tam pozorujeme s Michalem přistávající letadla a hledáme, kdy už konečně přistane letadlo s nápisem FischerAir, kterým bysme měli letět, když jedeme na dovolenou s Fischerem. Nikde nic. Letadlo má zpoždění a jsme trochu překvapení, když nám nakonec přistaví letadlo s nápisem NOUVELLEAIR. Začneme nastupovat a koutkem oka zahlédneme naše piloty. Opět jsme trochu překvapení, protože nás začíná napadat, že takhle opálený by asi Čech nebyl, takže co ? - vypadá to, že snad letíme s nějakými CIZINCI ?! Ano, bylo tomu tak. Pilot nepůsobil příliš věrohodným dojmem už od pohledu, ale o jeho leteckých kvalitách jsme se měli přesvědčit až později. Netrvalo dlouho, zavřeli nás vzduchotěsně do letadla a my pochopili, že ti cizí opálení lidé kolem nás jsou Tunisané. Vzhledem k našemu zpoždění se na nic nečekalo a hned se startovalo. Start proběhl docela normálně, dalo by se říct, že na něm nebylo nic mimořádného. Let byl také docela obyčejný, jen letadlo se neustále klepalo na nerovném vzduchu a Michalovi to zrovna na pohodě nepřidávalo. Opustili jsme kontinent, letěli jsme nějakou dobu nad mořem a po dlouhé době se objevila pevnina = Tunisko. Ohromeně jsme ze vzduchu sledovali krásné žluté, rovné, nekonečné pláže a radovali se z tohoto pohledu. Jen jsme přemýšleli nad tím, proč letíme nejdříve daleko nad pevninu, pak zase zpět daleko nad moře, když letiště byl mělo být hned někde u pobřeží. Pak jsme začali zatáčet na jednu a hned na druhou stranu a my si s Michalem měnili udivené pohledy. Letadlo začalo klesat a čím níž bylo, tím víc pod námi bylo vody. (Rozumějte dobře: my letěli nad pevninou, ale když jsme začali měnit výšku směrem dolů, objevovalo se pod námi víc a víc vody !). Začala se mě zmocňovat panika, ale naštěstí včas voda skončila a na ní navázala přistávací dráha. Trefili jsme se, i když přistání to nebylo tak hladké, jak by si člověk představoval. Trochu jsme si na kolečkách zaskákali. Že by nejnovější tuniská atrakce na pobavení turistů ? No… nakonec jsme to i ubrzdili.
Další šok následoval skoro v zápětí. Vylezeme z letadla a v tu ránu se začínáme dusit vedrem. Dalo by se to nazývat infarktový teplotní přechod. V tu samou chvíli slyšíme nějakou paní: "Tedy, co jsem tady byla před týdnem, tak se prudce ochladilo, tak o 15 stupňů." Samozřejmě jí nevěříme, spíš je věrohodnější, že ta paní má velkou fantazii a chce se před ostatními trochu předvést. Nastupujeme do letištního autobusu a tváříc se jakž takž inteligentně a nad věcí se necháme odvážet do letištní budovy. Klimatizace na letišti je docela příjemná. Jdeme k pásu, na kterém by se měly za chvíli objevit naše zavazadla a čekáme tam TŘI ČTVRTĚ HODINY, než je konečně máme. Před námi vyložili celé velké letadlo z Mnichova, které přilítlo až po nás. Asi si v Tunisku víc váží hostů z Německa.
Příjemné česky mluvící agentky Fischeru nás navedou k autobusu, který nás celkem rychle odváží do našeho hotelu s názvem Palm Beach Club Jawhara. Před naším hotelem stavíme ještě asi v pěti jiných hotelích a všechny se nám líbí. Pak zastavíme na takovém podivném místě a kdosi ještě podivnější řekne:" Jawhara !" Nu…vystupujeme tedy. Zastaví nás na recepci. Rozhlížíme se. "Tady je to ale docela pěkný." říkám. Snažím se nemyslet na to, že vevnitř je úplně stejný vedro jako všude jinde. Po vyřízení formalit nám jeden chlapík popadne kufry a upaluje s nima zase z hotelu ven a doleva a doprava a po schodech a chodbou… a my mu sotva stačíme. Prudce zabrzdí před jedněmi dveřmi a usměje se. Chce dýško. Tak mu ho dáme a on to odpálí zase směrem k recepci. Odemykáme a nejsme si vůbec jisti, jestli nás za dveřmi čeká ten pokoj z katalogu. Nečekal. Místo modrých povlaků na postel a vůbec spousty jiných příjemných modrých věcí nás čeká strohá bílá. K tomu návdavkem popraskané dlaždičky a terasa, kde se nedá ani rozsvítit. Zařízení se nám zdálo jako ze second handu, ale dál jsme se tvářili statečně. Je to přeci jen dovolená, na kterou jsme se celý rok těšili a na ní střádali. V pokoji mimo jiné nebylo ještě ani uklizeno po původních rekreantech, a tak jsme čekali, až přijde paní uklizečka a dá to tam do pořádku. Čekání to bylo ne příliš příjemné, protože ta paní říkala, že přijde hned a my jsme se kvůli tomu nemohli ani převlíknout a pochopitelně, že nám v oblečení á la Praha bylo vedro.
Nicméně dočkali jsme se, převlíkli jsme se a řekli jsme si , že se půjdeme podívat po hotelu. Ten působil docela příjemně. Byl to velký komplex, objevili jsme bar, jeviště, hlediště, bazén, druhý bar, pizzerii, restauraci, vnitřní bazén, kavárnu v maurském stylu, kdovíco ještě a nakonec docela pěknou pláž jen pro hotelové hosty. Člověk si při prohlídce nesměl všímat takových detailů jako mravenci na křeslech, křesla poničená od hostů (podotýkám ale, že toto poškození nebylo dílem třeba tří let, spíš to vypadalo tak na sedm sezón), okopané stoly, židle, stěny i ta křesla… a tak podobně.
Měli jsme potom schůzku s paní cestovní delegátkou Věrou, která nám měla říci, jak v Tunisku přežít, kam se všude podívat a spoustu jiných zábavných informací. Paní přišla s 20ti minutovým zpožděním a hned nás usadila na ona zmiňovaná křesla. Číšník nám každému přinesl nějaké tuniské nealkoholické míchané pití bíločervené barvy a mohlo se začít s přednáškou. (Mimochodem, bylo to moooc dobrý.) (Na Michala prý ale moc sladký.) Paní nás varovala před vším možným, jiné věci naopak vyzdvihovala a nakonec nám popřála krásnou dovolenou. Taky doufáme.
Potom si řekneme, že se taky půjdeme podívat ven, jak to vypadá kolem hotelu a někde taky koupíme vodu, abychom měli co pít. Předem upozorňuji, že na něco takového jsme nebyli připraveni. Ušli jsme asi kilometr od naší ubytovny a dostali jsme se do ulice plné krámků pro turisty a prodavačů. Brzy jsme přišli na to, že člověk nesmí těm prodavačům věnovat pozornost. Nejprve jsme si prohlíželi, jaké zboží prodávají, ale pokaždé, když prodavač viděl, že upíráme zraky směrem na jeho zboží, začal na nás chrlit záplavu slov, zjišťoval odkud jsme a omotával kolem nás svoje chapadla (ruce). Brzy jsme taky zjistili, že skoro všichni umí dost česky, což pro nás byla spíše nevýhoda, protože pro nás by bylo lepší, kdyby nevěděli, jakým jazykem na nás mluvit. Zvláštní bylo, že oni už OD POHLEDU poznali, že jsme Češi. Holt, cvičené oko je cvičené oko. Začali jsme se snažit tvářit se jako ufoni, aby nevěděli jakou řeč na nás vytasit, ale podle toho kolikrát jsme ještě slyšeli "Ahoj, jak se máš ?" se nám to moc nevedlo. Brzy jsme se také naučili tvářit jakože míjení jejich prodejniček je pro nás jen nutné zlo při cestě do zaměstnání (ovšemže naivní…) a ani omylem nezalétnout koutkem oka na nějakého toho plyšového velblouda, bubínek nebo kožené zboží. Ostatně brzy stejně nebylo, co bysme zkoumali, měli všichni k prodeji to samé. Touto cestou jsme se prorvali až kamsi na nějaký neurčitý bod, kde jsme to otočili a směřovali zpět tou samou cestou. Zpátky se šlo líp, asi si nás pamatovali.
U hotelu jsme zvolili zpáteční cestu k nám do pokoje nikoli přes recepci, ale tou cestou, kterou se ubíral ten nosič kufrů, bylo to kratší. Zaregistrovali jsme při té příležitosti další vlastnost tohoto hotelu. Těsně u našeho neoficiálního vchodu bylo zázemí naší jídelny, kde bylo plno beden s lahvema a jiný věci a linul se odtamtud strašný smrad. Podobný druh smradu a ještě spoustu dalších jsme zaregistrovali už při naší procházce, spolu s všudypřítomnou špínou, upatlanými zdmi a lidmi… Michal později vyzkoumal původce toho smradu - kontejner (jeden jediný na celý hotel), který byl přeplněn odpadky tak, že kolem něj tvořily horu podobnou našemu Řípu, jen místo kapličky její vrchol okrašloval poslední plechový kousek onoho osamělého kontejneru, který byl ještě vidět - ouško na víku.
Umořeni vedrem jsme se po návratu rozhodli zajít k moři se vykoupat. Moře byla jedna z mála příjemných věcí. Jeho teplota 28 stupňů člověka v 40ti stupňových vedrech i ochladila. Ovšem jen při cestě DO moře. Když totiž člověk v té vodě chvíli byl, ochladil se, a při cestě Z moře, v momentě kdy přišel blíž k břehu, ho voda začala neomylně hřát. Ale byly fantastický vlny. Pěkně vysoký a hluboký, s bílou čepičkou, člověk se na nich pěkně pohoupal a občas s ním i pěkně plácly. To byl pro Čecha zážitek. Libovali jsme si, že fouká takovej skvělej vítr od moře, dělá vlny a i na souši je víc než příjemnej . A fouká nám přímo na terasu, což bylo neocenitelné.
Přišli jsme pak domů, osprchovali jsme se od soli a při té příležitosti učinili další objev. Ve sprše měli ZBYTEČNĚ dva kohoutky, protože rozdíl mezi teplou a studenou vodou byl asi 2 stupně. Voda byla prostě něco mezi. Ani teplá ani studená. Jedinou studenou vodu jsme potkali při východu z pláže, kde se lidi mají možnost osprchovat od písku. Tam byla voda doopravdy studená a NESKUTEČNĚ příjemná. Ale to byla asi jediná nám dosažitelná studená voda na celý pobyt. Takže jsme se doma zase neochladili a tento úděl nám byl přiřčen na celý týden.
Pak přišla večeře. A další ´mírné´ rozčarování. Začali jsme chápat, že rozčarování bude našim denním chlebem, protože Tunisané zřejmě mají ve své povaze se s ničím moc nezabývat. Udělat to co nejjednodušeji. Ach jo. V popisu cestovní kanceláře bylo uvedeno, že večeře i snídaně se odehrávají bufetovým stylem (=chudší švédské stoly). No, bufet to asi byl, ale bylo na tom vidět, že jim moc nezáleží na tom, co budou hosti jíst a jak jsou spokojeni. Koneckonců, peníze už mají v kapse, tak se přece nepřetrhnou. Hned jak jsme vešli, ujal se nás nějaký číšník (vrchní) a odvedl nás k místu, které by mělo být naše po celý pobyt. Usadil nás k oknu a sám si pochválil, jaké krásné a exkluzivní místo nám vybral (v duchu hesla - ze všeho vytřískej co nejvíc), protože místo to nebylo nijak vyjímečné. Shodli jsme se na tom, že to asi říká každému hostovi, z jeho hlasu také zaznívala neosobní rutina. Místo nám ale na celý pobyt nezůstalo, přestože na něj dal cedulku s naším jménem. Jednou jsme přišli k našemu stolu a byl obsazený, sedli jsme si tedy jinam. Když jsme tam přišli druhý den, bylo sice volno, ale když jsme se usadili, přišla jiná paní s tácem (taky Češka) a začala nám vysvětlovat, že to je její místo a moc se divila, když jsme jí tvrdili, že my tu už sedíme od pátku. Náš číšník ji prostě posadil bez rozmýšlení na naše místa.Později jsme se dozvěděli, že tento chlapík se jmenuje Hasan.
Pak jsme si šli vybrat jídlo. Kdybychom byli na rekreaci ROH někde v Horní Dolní, tak bysme možná byli i spokojení (nebo by nám nabídka přišla alespoň přiměřená.), ale tady ? V hotelu, o kterém nám řekli, že ve všem je na úrovni *** (tří hvězdiček), ale protože nemá klimatizaci, nemohl mu být tento status udělen. Doopravdy, našemu hotelu chybělo do *** víc, než klimatizace. O tom jsme se přesvědčovali každým krokem. Nabídka jídel se skládala z rozvařených špaget, jakési omáčky na ty špagety, loupaných leč nevyočkovaných, tudíž silně načernalých a dokonce oslizlých brambor, nějaké další pochybné omáčky, slepené a rozvařené rýže a pak ještě něčeho, co se nedalo ani dost dobře určit. A co víc, tento jídelníček se denně opakoval jen s velmi slabými obměnami (například ty brambory byly jednou velmi slabě opečené - spíš polité olejem). Pokoušely se o nás mdloby, protože divit se už bylo málo, když jsme jednou na večeři objevily ryby na zelenině, ovšem z pekáče na nás koukaly samé rybí hlavy. Zřejmě se neobtěžovali s tím dát do toho pokrmu jen poživatelné části, a tak lidi před námi vybrali všechny středy a na nás tam zbyly jenom ty hlavy a ocasy. Hrůza. K dispozici byla také jedna univerzální polévka. Po hlavním jídle měl člověk možnost dát si moučník (ty byly většinou dobré) a buď normální meloun nebo cukrový meloun nebo jakési blumy. Ale pozor - bylo by bláhové si myslet, že to všechno bylo dostupné v jeden den. Ne, vždy jen jeden druh ovoce. Ještě tam byl salátový bar, který se skládal ze čtyř podnosů, na kterých byla mrkev (pro mě jediná poživatelná věc - dokonce i nějak ochucená), nakrájené neochucené zelí několika barev, uvařené fazole a další podobné suroviny, ze kterých se většinou teprve VYRÁBĚJÍ pokrmy. K pití jsme měli vodu (teplou) nebo červené víno neobvyklé chuti. K té teplé vodě musím podotknout, že ještě před odjezdem a i ihned po příjezdu nás všichni varovali, abychom nepili přechlazené nápoje, že to v tom vedru není zdravé a mohlo by se nám něco stát. Celou dovolenou jsme se pak snažili přijít tomuto varování na kloub - v celém Tunisku bylo totiž velmi obtížné sehnat byť i jen VYCHLAZENÝ nápoj, natož PŘECHLAZENÝ. Kromě toho jsme si mysleli, že vodu a víno máme v ceně večeře (jak tomu bylo i na Tenerife), ale Tunisané vám nenechají nic zadarmo.
Hasan se o nás tak trochu staral, pokud člověku nevadily dlouhé čekací lhůty, než se mu podařilo získat jeho pozornost. Měl se nám starat o pití, skleničky, příbory a o placení. Asi v půlce týdne jsme se naučili posledně jmenovanou situaci řešit tím, že jsme prostě vstali a odchytili Hasana v jeho kondičních bězích mezi stoly a peníze mu dali ve stoje. Samozřejmě i s dýškem, protože to je v Tunisku nutnost.
Po večeři se nám nechtělo vracet nepříliš uklízenými chodbami zase k nám na pokoj a tak jsme se šli podívat na večerní pláž za soumraku. To bylo krásný. Nafialovělá barva nebe, ještě se zbytky temně červené… Musíte si ovšem odmyslet Araba, který se na vás hned nalepí a začne vám do vzpouzejících se rukou sypat malé množství jakýchsi oříšků v cukru a po ochutnání vám nutí koupi celého balíčku. Zbavili jsme se ho až ve chvíli, když jsme mu vysvětlili, že nemáme s sebou žádný drobný. Smočili jsme si v moři kotníky, bylo to super. Vítr nám čechral vlasy a hrál si s mými šaty.
Poslední část tohoto dne se odehrála nad skleničkou s jakýmsi koktejlem, který sice nebyl nedobrý, ale na druhou stranu, nebyl ani nijak vyjímečný. Sedli jsme si s tímto koktejlem tak, abychom viděli, co se odehrává na pódiu, kde měl být nějaký večerní až noční program. Do 23.00 se měl odehrávat venku, a pak se přesunout do Night Clubu, který byl vytvořen hned vedle maurské kavárny. Při pohledu do clubu to v nás nevzbudilo příliš velkou důvěru - vypadal nepoužívaně. Pár židlí a dva formulové hrací automaty, kde si hráli dva kluci. Animační program ale spočíval v tom, že pár dětí poskakovalo na dlažbě na hudbu linoucí se z reproduktorů, které chrastily a k tomu - člověk nikdy neslyšel píseň celou, protože ony reproduktory vydržely hrát vždy jen asi 10 sekund. Pak se v tom někdo pošťoural a dalších 10 sekund. Brzy nás to unavilo a tak jsme se rozhodli, že se radši půjdeme vyspat na zítřejší brzké vstávání, jelikož na zítřejší den jsme měli hned jasný plán. Na podobný program jsme se zašli podívat ještě další večer, ale pak jsme usoudili, že to doopravdy nemá cenu.
(Za přerušované hudební reprodukce, která byla slyšet až k nám na druhou stranu hotelu, se nám podařilo i usnout.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama