
Zkusím opět potrápit své prsty psaním článku. To "trápení" dnes myslím doslova: strávila jsem 4 dny pečením vánočního cukroví a namohla jsem si svaly a šlachy na prstech u obou rukou. Nevěděla jsem, že je něco takového možné. A bolí to hlavně v noci, jako by ty ruce nebyly moje. :) Myslela jsem si původně, že tenhle rok budu péct opravdu málo cukroví, jednak proto, že jsem těhotná a je to namáhavá práce, a jednak proto, že nechci zbytečně přibírat. Jenže plány mi překazila mamka, když mě požádala, jestli bych neupekla cukroví i pro ni. Má totiž rozkopaný celý byt a budou rádi, když to do Vánoc dají dohromady, takže není čas péct... Takže když se moje plánovaně zmírněná dávka zdvojnásobila, bylo toho najednou víc než obvykle. A když člověk x hodin zpracovává těsto při plnění do formiček, má to zkrátka tyhle důsledky... Jinak mě to ale obvykle docela baví, už od dětství!
Pečení bylo ovšem samozřejmě přerušováno dalšími událostmi. Tak například se konal sraz mých spolužáků na festivalu Žižkov meets jazz, a to byla docela vydařená akce. Kromě dobré hudby, samozřejmě, se tam konala i tombola. V té vyhrála moje kamarádka-spolužačka nočník - a co jiného ji mohlo napadnout, než mi ho věnovat, když sama děti nemá ani nečeká.
Po chvíli přemlouvání jsem si ho tedy vzala, i s vědomím, že zbytek večera ho budu muset s sebou nosit a rozhodně ho nikde neschovám. A taky že jo. Koncert skončil, a když nás personál uklízející po koncertě vyhodil ze sálu, šli jsme do baru, který byl v tom samém areálu. No a samozřejmě - vzbudila jsem všeobecnou pozornost, když nejdřív vešlo moje břicho a potom já s růžovým nočníkem ve tvaru lachtana v ruce. Bylo tam hodně divných týpků, ale musím říct, že já mezi nimi byla suverénně nejdivnější. :) A vůbec: po tomto večeru k sobě už bude tahle dětská pomůcka vázat zajímavé vzpomínky. Její historie se začala, a začala se dost neobvykle. :)
Po chvíli přemlouvání jsem si ho tedy vzala, i s vědomím, že zbytek večera ho budu muset s sebou nosit a rozhodně ho nikde neschovám. A taky že jo. Koncert skončil, a když nás personál uklízející po koncertě vyhodil ze sálu, šli jsme do baru, který byl v tom samém areálu. No a samozřejmě - vzbudila jsem všeobecnou pozornost, když nejdřív vešlo moje břicho a potom já s růžovým nočníkem ve tvaru lachtana v ruce. Bylo tam hodně divných týpků, ale musím říct, že já mezi nimi byla suverénně nejdivnější. :) A vůbec: po tomto večeru k sobě už bude tahle dětská pomůcka vázat zajímavé vzpomínky. Její historie se začala, a začala se dost neobvykle. :)
Po dvaceti letech mě taky v Praze navštívila moje venkovská babička. Naposledy tu byla když v našem bytě ještě bydlela máma s tátou (a se mnou) a ještě nebyli rozvedení... A opravdu mě úplně dostala, když mi přivezla pletené rukavičky, botičky a ponožky pro miminko!!! Sama bych si už vůbec nevzpomněla, že dřív miminkům pletla div ne celá rodina a vůbec by mě nenapadlo něco takového dělat! Babička to ale tak udělala u všech svých vnoučat a tak v tom pokračuje i teď, a já si připadám jako když se mě dotkla historie. Prostě bomba! Je to milý, ne?
Další plány:
30.11. Španělština, Rolety
1.12. Předporodní kurz
2.12. Návštěva kamarádky (zdaleka!)
3.12. Návštěva známých z hor
5.12. Mikulášské courání
30.11. Španělština, Rolety
1.12. Předporodní kurz
2.12. Návštěva kamarádky (zdaleka!)
3.12. Návštěva známých z hor
5.12. Mikulášské courání
Obě moje babičky nás vnoučata takhle oplítaly už odnarození. U nás v rodině se naopak bere úplně automaticky, že se na mimina dělají tyhle pidi věcičky:-) (zvlášt' ponožečky jsou úžasná zíležitost:-)). Kolikrát, když jedu k babičce, dá mi na cestu pytlík něčeho pro malou - svetříky, čepičky a dodá "Potřebuju si ji přeměřit, víš, já jsem v jednom časopise viděla.... no to by jí moc slušelo..":-). a bez teplých ponožek neumím žít ani já:-).