
Takže: dalo by se říct, že jsme každý den podnikali nějaké výlety (nejsem zrovna typ, který by celý den vydržel koukat do zdi...). Samozřejmě jsem se na těch výletech musela vzhledem k mému zdravotnímu stavu dost šetřit, málo chodit, často odpočívat, ale i tak se výlety dělat daly. A to je dobře.
První den jsme se chtěli podívat na zámek Dětenice, ale jelikož bylo pondělí, měli zavřeno. Naše blbost. Ale i tak ten výlet nebyl úplně zbytečný, protože tam je středověká restaurace, kam jsme zašli. Nikdy jsem v něčem podobném nebyla, takže jsem byla dost "v šoku". Jen co jsme překročili práh, ozvalo se jadrným hlasem od pultu: "Pozdrav pámbů, chasníku!", kýmž byl míněn Michal. Byla tam tma jak v hrobě, světlo jen z malých okýnek a od svíček. Na zemi sláma...
První den jsme se chtěli podívat na zámek Dětenice, ale jelikož bylo pondělí, měli zavřeno. Naše blbost. Ale i tak ten výlet nebyl úplně zbytečný, protože tam je středověká restaurace, kam jsme zašli. Nikdy jsem v něčem podobném nebyla, takže jsem byla dost "v šoku". Jen co jsme překročili práh, ozvalo se jadrným hlasem od pultu: "Pozdrav pámbů, chasníku!", kýmž byl míněn Michal. Byla tam tma jak v hrobě, světlo jen z malých okýnek a od svíček. Na zemi sláma...
...U stolu mi došlo, že něco jako příbor zřejmě bude vyloučeno. Ke stolu se přitočila šenkýřka v dlouhé splývavé široké sukni a mile se nás zeptala: "Tak co chásko, co budete chlastat?" Na výběr byla voda z potoka, šlapaný jablka a podobně... Podobně jemným způsobem bylo servírováno i všechno ostatní, tj. něco k žrádlu. K tomu dostal člověk navíc bochníček chleba, v něm zabodnutý nůž a misku s vodou s vlídnými slovy: "Chleba k žrádlu a voda na špinavý pracky." A tak dále.... Jen to jídlo, kdyby bylo lepší - ale co člověk může chtít, když je ve středověku, že jo...

Další den pršelo a lilo jako z konve - už večer předtím jsme oknem sledovali, jak se hory noří do mraků a tak nás to ani nepřekvapilo. Proto jsme se jeli "schovat" do sklárny v Harrachově. Pořádají tam exkurze přímo za provozu, a to vážně stálo za to. Sklárna je stará skoro 300 let a i dnes se na jedné z pecí vyrábí sklo (mimochodem, docela drahé!). Takže jsem konečně viděla skláře jak foukají sklo, jak se dělají nožičky ke skleničkám a další vychytávky. I broušení skla (příšerně to skřípe!). Navíc je zajímavé, že brusičské kotouče fungují na vodní pohon - už celé ty stovky let. Od sklářů jsme byli jen asi 2 metry, nebylo mezi námi žádné sklo či jiná zábrana, jen na zemi byla nakreslená žlutá čára. Kdyby ji člověk překročil, hrozila mu srážka s víc jak 500 stupňů horkou skleničkou, vezoucí se na přepravníku k chladící peci. Tahle blízkost umožňovala nám prohlížet si skláře, stejně tak jako sklářům prohlížet si nás. :) A ještě jedna zajímavost: skláři mají v pracovní náplni popíjení nízkostupňového piva. Aby jim u těch pecí nebylo moc horko. :) Zkrátka, tenhle výlet neměl chybu. Fotky nejsou ostré, fotila jsem vše bez stativu a bez blesku. Ale i tak je na nich dost vidět.
Práce s horkým sklem u pece (sklo se taví při 1450 stupních):


Brusírna:


výlet