26. července 2006 v 16:19 | Cath
|
Vedra zmáhají celou republiku. Dneska když jsem šla koupit novou žehličku a zařídit pár dalších věcí (doktor, krejčovství...) jsem v tom vedru málem omdlela. V obchodě s elektrem měli pro dokreslení situace na dveřích vylepeno: "Větráky nejsou". Větráky, jak se zdá, se zařadily k vyprodanému zboží jako jsou handsfree sady a testery alkoholu.
Rybíz na zahradě
Radost z toho nemám, ale právě kvůli vedru se snažím být spíš doma, protože (díky strategii větrání pouze přes noc a NIKDY přes den) je tu snesitelných 25-27 stupňů. Zatímco venku zabijáckých 34. Můžu si jenom představovat co bych všechno vymyslela, kdyby se dalo jít ven víc než za nutnými věcmi, ale to nechme být. O víkendu jsme ale ze soboty na neděli přespali na zahradě a v průběhu neděle očesali rybíz. Díkybohu v neděli se zrovna nad naší zahradou utvořily mraky, ze kterých se dokonce odpoledne stala nádherná slastná mokrá bouřka. Takže se dalo česat. Keře jsou totiž na prosluněném místě a pokud by pražilo sluníčko, nebyla by šance to očesat. Nakonec jsme tedy skončili s dvěmi desetilitrovými kýbli černého rybízu.
Kromě toho přináším obrazový dokument o "renovační" činnosti na zahradě. Michal se rozhodl očistit kamenou zídku pod naším plotem. Je to práce, u které je okamžitě vidět dost markantní výsledek (což se o většině pracech na zahradě říct nedá...). Vlevo je vidět desetiletá džungle, která se na kamenech vytvořila a vpravo původní podoba zídky.
Jo abych nezapomněla - noc na zahradě byla na současné poměry úplně neuvěřitelná - bylo pouhých 9 stupňů a spala jsem ve třech svetrech!
Výroba marmelády
Hm - takže když už bylo doma 20 l rybízu, bylo třeba něco s ním podniknout. Ovšem, kdybych bývala věděla, jak strašná práce to bude, bývala bych to nechala udělat mamku jako každý rok. Totiž zásadní rozdíl mezi mnou a mámou je v tom, že ona má stařičký přístroj, který je schopný oněch 20 l rybízu dokonale odšťavnit za hodinu. Já jsem to na svém kuchyňském robotu dělala 8 hodin a výsledek nebyl ani zdaleka dokonalý. Už několik let přemýšlím nad tím proč proboha neumějí současní výrobci vyrobit odšťavňovač, který by tu práci zvládal stejně dobře jako dávné přístroje z dob socialismu??? Totiž, ten mámin přístroj funguje na zcela jednoduchém principu - horem se tam sype rybíz, z jednoho boku vytéká šťáva a z druhého boku odcházejí slupky, jádra a stopky. Vše dokonale oddělené.
Já těch přístrojů na odšťavňování již vyzkoušela několik. Začalo to starým ručním mlýnkem. Od té doby v těch nejzoufalejších situacích říkám větu, která naprosto nesouvisí s danou situací, ale dokonale dokresluje momentální psychickou rozdeptanost: "Leze, ale neteče." Tahle věta se stala legendární právě díky tomu mlýnku. Horem se tam dávaly kuličky rybízu, předem měla téci šťáva a stranou měl odcházet nepotřebný odpad. Pokud možno co nejsušší. Schopnost mlýnku pracovat co nejlépe se ladila jakousi kličkou, která uvnitř cosi posouvala, a to způsobovalo, že směs slupek a stopek byla více či méně suchá, a to samozřejmě ovlivňovalo objem vymačkané šťávy. Jenže - celý ten den, co jsme s tímto mlýnkem pracovali jsme se potýkali s jedním problémem skládajícím se ze dvou extémů: buď tzv. "lezlo, ale neteklo" tj. ze strany lezl bordel, ale šťáva zepředu žádná, a nebo tzv. "teklo, ale nelezlo". Obojí navíc působilo dost záhadně. A takový ten akorátní stav někde mezi byl jednoduše nenastavitelný. Po deseti hodinách souboje s mlýnkem jsme byli opravdu VELMI vyčerpaní a zachovat klid, když se tyto dvě situace s železnou pravidelností střídaly, vyžadovalo nadlidské úsilí.
Další rok jsem zkoušela nově zakoupený odšťavňovač. Ovšem problém všech moderních odšťavňovačů je ten, že mají otvor, kudy se sypou kuličky a prostor, kde se shromažďuje šťáva, ale zásadně chybí otvor kudy by odcházel bordel. Nehledě na to, že z ovoce dokáží vymačkat pouze asi tak třetinu šťávy, takže se je nutno odšťavňovat v několika kolech. Tyto kola se skládají z neustálého vsypávání kuliček (či jednou či dvakrát již "odšťavněné" hmoty) a neustálého ručního vyndavání bordelu někam ven. Jednoduše strašné. A tímto jsem strávila celý den. Přitom samotná marmeláda je hotová potom asi tak za 15 minut. Zkrátka, bylo veselo.
Koláče
A jelikož ještě nějaký ten rybíz v neporušené podobě zbyl, a jelikož jsem se rozhodla, že se prostě NAUČÍM dělat babiččiny nepřekonatelné koláčové placky, dala jsem se do toho. Není to žádná legrace, už jsem to párkrát zkoušela a nedopadlo to dobře. Těsto bylo jaksi takové tvrdé... Kdykoliv mám pracovat s kvasnicemi, nejradši bych utekla. Nikdy se mi těsto nechová tak jak má. Ale tentokrát to dopadlo - no - minimálně dvakrát líp než posledně a to už je co říct! Zase jsem získala naději, že jednou se doberu babiččiných neuvěřitelných kvalit. Už aby to bylo. Až zvládnu koláče, zkusím buchty. :)
Stalo se toho víc, ale o tom dalším radši příště, aby se článek nepodobal spíše knize. Nepředpokládala jsem, že se u těch odšťavňovačů tak zaseknu. :) Ale co - je jedno jestli jsou zážitky dobré nebo špatné, hlavně že jsou silné!
Já sním tak sklenici marmelády ročně, takže tuším, že nehrozí, abych se s tím patlala:-)... Navíc, dají už se koupit marmelády, který chutnají jako domácí, divím se Ti, že obětuješ tolik času a námahy:-).
Koláče vypadají hodně dobře, hlavně ten v popředí bych si hned dala:-)...