
Poslední dobou se probouzím se s tužkou a papírem v ruce. Často se mi totiž zdají takové dokonalé nesmysly, že je škoda to nezapsat. Už kolikrát se mi stalo, že jsem litovala, že jsem zapomněla nějaký hodně střelený nebo zajímavý sen. A tak teď mám snový notýsek a věřím, že se u něj za několik let budu skvěle bavit.
Znáte to: často se člověk ráno vzbudí a má dojem, že se mu něco zdálo, že to stálo za to, je plný dojmu z toho snu, ale nemůže si vzpomenout CO se mu vlastně zdálo. A nebo ten druhý a řekla bych horší případ. Ráno člověk vstane a začne se uchichtávat a chytat se za hlavu - "No to zase byl sen!". Přesně ví, co se mu zdálo. Ale...
...nějakým podivným děním v mozku po čtyřech hodinách všedního dne zjistí, že si to už nepamatuje. A nemůže pochopit, že když ještě ráno, za plně bdělého stavu, všechno věděl, už si prostě nevzpomene. Vzpomíná jak stál ráno v koupelně před zrcadlem, česal si vlasy a přemýšlel nad snem. Ale ta situace, to je tak maximum na co si vzpomene.
A tak jsem si začala dělat poznámky. Jak ráno, tak třeba uprostřed noci, kdy se vzbudím a uvědomím si co se mi zdálo. A teď to největší překvapení. Ani poznámky nestačí!!! Tedy většinou ano, ale stalo se mi, že jsem si ráno zapsala pár hesel, které mi měly pomoci vzpomenout si na sen a odpoledne jsem si nevzpomněla ani s poznámkami. A nebo ještě hůř: v noci jsem si něco zapsala a ráno na ty poznámky koukala jako na nicneříkající změť slov a vůbec jsem si nepřipadala, že jsem to psala já.
Co se děje v noci, co je to snění a proč člověk tak hrozně zapomíná? Jako by mozek vyvíjel veškerou snahu vzpomínky na sny nějak dostat z paměti. Tenhle mechanismus jsem si ověřila. Ale proč? Není to tak trochu děsivé?
Hm, zajímavej článek... Taky o těchhle věcech často přemýšlím. Ale představa, jak ve dvě ráno celá rozespalá něco sepisuješ do notýsku je poměrně veselá:-):-):-)...