8. června 2006 v 9:57 | Cath
|
Vím, že tenhle a minulý měsíc jsem se zatím moc nevytáhla - není co číst. Ale důvod k tomu byl: čekala jsem, až mi pan doktor povtvrdí, že jsem těhotná. No a JSEM. Totiž, posledních pár týdnů se točilo docela dost kolem téhle věci a nechtěla jsem tady do světa hlásat nějaké domněnky, kdyby se nakonec nějakým způsobem ukázalo, že si jen vymýšlím. Naděje na to byla sice ani ne jednoprocentní, ale přece...
Tudíž: vlastně jsem to zjistila už někdy kolem 20.5. z testů, ale člověk je pořád ještě dost nejistý. První návštěva u doktora mi taky moc nepomohla - pan doktor se vyjádřil, že to mám brát jako hotovou věc, ale nějaké vyšetření, které by to vysloveně potvrdilo, mi neudělal, tak nezbylo než čekat na první ultrazvuk. A ten proběhl včera. Budoucí potomek má teď 4mm a už mu tluče srdce. Opravdu zvláští pocit!
Zatím z toho mám přirozeně smíšené pocity. Nejsem zrovna z těch ženských, které by jediný smysl svojí existence viděly v tom mít děti. Všichni, kdo mě znají, to dobře vědí. S dětma to neumím, nerozumím jim.... takže to co příjde v únoru, to bude začátek jedné hodně velké improvizace. Na druhou stranu - dlouho jsem se na to psychicky připravovala. Už několik let zpátky jsem o tom uvažovala, probírala to ze všech stran: co člověka potom čeká a jestli to zvládnu. Asi nejvíc mi pomohly dopisy s jednou mojí kamarádkou, se kterou se znám od 15ti, a která má dnes dvě děti, a ve vztahu k dětem na tom dřív byla podobně jako já. Vždycky jsem se toho strašně bála: ta životní změna je obrovská, člověk se musí vzdát hodně věcí, času, spánku... Ale od té doby co jsem těhotná to už tolik neřeším. Teď už to tak je a musí se to zvládnout a zvládne se to. Překvapivě se u mě dokonce objevují i pozitivní pocity: to, že ve mě vzniká nový člověk je vážně fascinující. Těším se až budu mít bříško a těším se až se na mimčo poprvé podívám. To se fakt asi nedá popsat, samotnou mě to překvapuje.
Z toho co píšu to může možná vypadat, že těhotenství bylo nechtěné. Ale to by byl omyl: bylo chtěné a plánované. Jen mě trochu překvapilo, že se to stalo hned první měsíc. Sice jsem vždycky tušila, že to tak určitě bude, ale když jsem začínala mít zvláštní "jiné" fyzické a psychické pocity, které vedly k podezření, že jsem už asi těhotná, a když jsem potom viděla ten výsledek testu, byla jsem v šoku, nemohla jsem to rozdýchat - stalo se to vážně docela rychle. No a nejen já, i Michal vůbec nechápal. Ale druhý den ráno jsme to už oba brali jako fakt.... :-)
Těch indikačních změn je celá řada (takže jsem si byla docela jistá i bez toho ultazvuku...). Asi nejvýraznější jsou citové změny. Na různé podněty reaguju o dost intenzivněji, chvílemi se nepoznávám.Oproti mému dřívějšímu flegmatickému přístupu je najednou všechno jinak. Aspoň že je to vyrovnané: intenzivnější jsou jak negativní tak pozitivní emoce. Kromě toho jsem docela přirozeně přestala spěchat, pohody mám teď na rozdávání, nehoním se, ani se moc neučím (poslední článek "netypická apatie" byl vlastně dost o tom), dalo by se říct, že jsem "zlenivěla", alespoň oproti mému předchozímu životnímu tempu. A prozatím nejnepříjemnější fyzický projev: bývá mi taky dost hrozná zima. Vždycky jsem měla špatný krevní oběh, ale to co se z toho stalo teď, to je k nesnesení. Doma ve 22 stupních jsem jsem schopná být ve dvou svetrech a bundě a třást se zimou! Skoro pořád mám fialové nehty na rukou. A když jsme posledně na zahrádce hráli kriket, zjistila jsem, že mi prsty zbělěly a už je ani necítím... A takhle bysme mohli pokračovat, ale nebudu to přehánět. Zase třeba příště. :)
Dobrej přístup:-). ještě jednou gratuluju:-). Doufám, že o těch změnách budeš psát podrobně, protože je to hrozně zajímavý čtení, vížně... Stejně je divný, že to člověk na sobě POZNÁ... Takový...jako něco mezi nebem a zemí...:-)