

Jsem zpět, úplně vylyžovaná, vysněhovaná a vyhorovaná. Bylo krásně. Kromě jednoho dne (ze kterého je polárnický obrázek dole) jsme měli skvělé počasí, takže se jezdilo bezvadně. Poté co jsem si koupila nové rukavice jsem už ani trochu netrpěla zimou. Za jediný den, ve kterém sněžilo, napadlo půl metru nového sněhu, pod kterým zmizely i ledové plotny, které se sem tam objevovaly na sjezdovkách.
Zážitků mám hodně. První den jsme museli přímo na sjezdovce obrousit rez z lyží - od minulého roku nám totiž tak zrezivěly hrany, že v první zatáčce jsem si připadala, že je sjezdovka posypaná štěrkem. Zastavili jsme tedy a ručním drhnutím lyže o lyži jsme na bílý sníh nastrouhali hromádky rezu. Pak se už jezdilo jedna báseň. Další dny jsme si zpestřili například úrpkem přes tři údolí, ve kterém jsem zcela jistě překonala svůj rekord v rychlosti sjezdu. Když se totiž začalo připozdívat, uvědomili jsme si, že na návrat do údolí, ve kterém na nás budou čekat naši známí, a kde máme zaparkované auto, máme asi hodinu dvacet. Za tuto dobu bylo třeba sjet asi 8 sjezdovek a vyjet asi 8 lanovek. A sjezdovky v Alpách, to není to co sjezdovky u nás. Na jedné, která měla asi 6 km na délku, jsem si říkala: "Vydrž - když sjedeš tohle bez zastavení, tak už sjedeš všechno!" Sjezdovky jsme tedy brali hlava nehlava, zavěšeni na lanovce jsme lanovku postrkovali očima.... a poslední lanovku jsme stihli 5 minut před zavřením.
Další den nám zpestřilo počasí - kvůli hustému sněžení jsme si celý den zajezdili v hlubokém sněhu (docela mě to bavilo!), podařilo se nám vjet i do míst, která, ačkoli na sjezdovce, byla zavátá jako by tam ještě lidská noha nevkročila. Tyhle dobrodružné sjezdy byly navíc okrášleny špatným rozptýleným světlem, za kterého nebylo poznat, zda mám před lyžemi plotnu, po které mi to ujede, nebo desítky centimetrů nahrnutého sněhu, do kterého se zabořím, a zapocenými brýlemi, přes které beztak nebylo nic vidět. Takže se ten den jezdilo takřka naslepo. Jeden z dalších dnů jsme si pro změnu nenechali ujít divoký sjezd po ski route (neudržovaná prudká sjezdovka) dolů do údolí. Myslela jsem, že vypustím duši - sklon cca 70 procent kombinovaný s plotnami z absolutně čistého průhledného ledu, kameny, boulemi a podobně není zrovna můj oblíbený druh sjezdovky. Kromě toho člověka tak trochu žere pomyšlení, že nahoře jsou krásně rovné exkluzivní sjezdovky, kterými jsme pohrdli...
Tak a teď trochu normálně. Byli jsme tedy v Zillertalu, bydleli jsme ve vesničce Ramsau, v hotelu Gasthof Christoph a nebylo to špatné. Hotýlek byl umístěný ve stráni, takže od něj byl krásný rozhled - viz foto nahoře. Rozhledu jsme si moc neužili, protože jsme dostali pokoje s "výhledem" do stráně. Hotelu vévodila přísná paní domácí, která nám servírovala večeře o 4 chodech, které se nedaly sníst, a za každé vrácené sousto jsme si vysloužili její přísný pohled. Přibrala jsem tam 3 kg (!). Zillertal je rozdělený na několik samostatných středisek, ze kterých největší jsou Zillertal Arena, Hochzillertal, Zillertal 3000 a ledovec Hintertux. Nejvíc se nám líbilo v Areně, asi proto, že je největší a poměrně rozmanitá. V Zillertalu jsme byli už podruhé, před 9. lety to byl náš vůbec první cíl v Alpách. A tentokrát úplně jiný zážitek než před lety, ale to by bylo zase na dlouhý vysvětlování...
V hotelu jsme se seznámili s dalším velmi sympatickým párem z Čech a doufám, že zůstaneme v kontaktu i nadále. Jak jsme se víc sbližovali, začali jsme spolu jezdit lyžovat a potom i trávit večery. Tak trochu jsme je nakazili chutí k deskovým hrám, když jsme je naučili hru Sankt Petěrburg... Oni nás zase vozili autem na sjezdovky, takže jsme se vyhnuli používání skibusů, jejichž systém se nám nepodařilo rozluštit. No prostě: bylo super poznat takové fajn nové lidi.


Ahoj, prohlížela jsem si Tvoje fotky z dovolené a moc se mi líbily! Muselo tam být opravdu nádherně... Jako fotka se mi líbil ten kostel, super snímeček:-)...pápá