V prvním týdnu v roce jsem měla tolik zážitků, že nevím kde začít. Zkusím vybrat jenom ty zajímavější, i tak bude dost co říct (a nuda to nebude). Každopádně teď jsem z toho všeho tak unavená, že mi samovolně slzí oči a mám pocit, že jsem zavřená ve flašce od mlíka. (A tenhle týden mi zcela jistě odpočinek neposkytne, to je jasné předem).
Do čeho jsem se to namočila
Začněme třeba v pátek v práci, kde jsem řešila neskutečně komplikovaný případ, který spolu se mnou řešili právníci, technici, oddělení bezpečnosti, tiskové oddělení a spousta dalších lidí, zabralo mi to dva dny a všechno se stihlo na poslední chvíli, kdy jsem s dopisem letěla před zavírací dobou na poštu. Obvykle tohle zajišťuje podatelna, ale tentokrát se nedalo čekat. Už to mě docela vyčerpalo, cestou z práce jsem se musela trochu uklidnit a zregenerovat, takže jsem v metru jen koukala do blba a nabírala energii.
Ples mediků na Žofíně
Večer jsem se šla podívat na ples mediků. Ještě v pátek jsem si nebyla jistá, jestli tam půjdu, nakonec jsem to tak tak stihla a dorazila tam. Pozvání se mi dostalo od mé známé zpěvačky Darji a známého saxofonisty Filipa, kteří tam vystupovali. Trochu mě překvapila cena lístků. Koupila jsem dva a z tisícovky mi zůstalo padesát korun, z čehož jsem ještě deset dala za šatnu.
Neodradilo mě to, ale vzhledem k náhle omezeným finančním prostředkům a zjištění, že je tam opravdu zajímavý program, jsem hned volala Michalovi, ať všeho nechá a přijde za mnou. Původně jsme byli domluvení, že tam na něj budu čekat dokud nepřijde až mu to vyjde, ale to by byl hřích. Čekala jsem, jestli se nepotkám s nějakým známým, ale nikde nikdo, tak jsem se rozhlédla po sálech a zůstala v sále, kde hrála kapela Blue Star hudbu z 20. let. (Některé písničky jsou poznávala i z našeho repertoáru). Skvělě se to poslouchalo a uměli se skvěle uvádět. Pak přišel Michal a poté co jsem se neúspěšně pokusila zvrátit jeho depresi ze špatného dne v práci, dali jsme se do tance a podobných plesových činností. Když se blížila půlnoc, našli jsme sál, ve kterém už zpívala Darja a hrál Filip, využili jsme to ještě trochu k tanci (ale moc nám to ten večer nešlo). A potom začala ta zajímavější část plesu.
Nechtěla jsem Darju minout až půjde z pódia, tak jsem se pokusila vysledovat kudy vede cesta z pódia do společných prostor. Našla jsem dveře u šaten, do kterých jsem vlezla jako bych přesně věděla kam jdu a dál po točitých schodech nahoru. Že jsem šla správně jsem poznala podle toho, že jsem potkala jednoho z členů Darjiny kapely a ten mě ujistil, že Darja je ještě nahoře. Po chvilce hledání jsem našla i ty správné dveře z točitých schodů, které vedly za plentu za pódiem. Potkala jsem tam Darju i Filipa a spolu jsme zůstali až do konce plesu. Po chvilce hlídání nástrojů jsme sešli zpět do sálu a sedli jsme si ke stolu, u kterého byla i část Darjiny kapely. A tam jsme se seznámili s párem, který tenhle rok oslaví zlatou svatbu a skvěle jsme si s nimi rozuměli. Pán hraje jazz na klarinet a oba byli hrozně sympatičtí a našli jsme společnou řeč o hudbě. Pán si dokonce vzpoměl, že se byl podívat na jednom z mých koncertů s původní kapelou. Navíc člověka vždycky potěší, když potká lidi, kteří se i po tolika letech mají pořád tak rádi. Na zbytek večera jsme se přesunuli do sklepních prostor Žofína, kde hrála cimbálovka a tam jsme strávili zbytek večera/noci. Darja mi nabídla, jestli bych nechtěla trochu začít zpívat s její kapelou, čimž mě docela překvapila.
Zážitky z cestování vlakem

Hm.... Druhý den ráno mě čekala cesta do Plzně, kde jsme měli večer mít koncert. Trochu toporně jsem vstala a rozhodla se, že nepojedu autem, ale vlakem, vydala se na nádraží a nasedla do vlaku. Pořád nevím, jestli jsem byla tak blbá já sama nebo to nebyla až tak úplně moje chyba, ale místo, abych jela do Plzně, ocitla jsem se ve vlaku na Karlovy Vary a vystoupila v Kralupech nad Vltavou. Totiž celý vtip byl v tom, že na nástupišti byl vlak, který jel do Chebu dvěma cestami. Půlka vlaku jela přes Plzeň a druhá půlka přes Karlovy Vary! Nasedla jsem do špatné poloviny vlaku, teprve potom vlak rozdělili a já vyjela vesela směrem na Holešovice místo směrem na Smíchov. Od začátku mi bylo jasné, že tu něco nehraje a tak jsem si od průvodčího koupila zpáteční lístek do Kralup, v Kralupech vystoupila a jela zpět do Prahy (mimochodem, nebyla jsem jediná, podobně postižených tam vystoupilo více). V Praze s dvouhodinovým zpožděním jsem nasedla na další vlak do Plzně, tentokrát už správně. A téměř celou cestu jsem strávila úplně bezvadně v jídelním voze u čaje (odtud fotografie vlevo, trochu rozmazaná, ale ono fotit v jedoucím vlaku není jen tak). Nemělo to chybu, připadala jsem si jako doma v obýváku a pohodlně se posunovala ku Plzni. Když už jsme u těch vlaků - zpáteční cesta druhý den byla dalším skvělým vlakem a tedy mezinárodním expresem z Norimberku (viz foto vpravo). Všechno
tam bylo úplně nové a vozem dokonce projížděl "steward" se servírovacím stolkem, který nabízel čaj, čokoládu, kafe.... atd. A nebyl problém si to objednat, protože každé místo mělo svůj vlastní stoleček asi jako v letadle. Nevycházela jsem z údivu. Cestování autem se tomu těžko může rovnat! Navíc přede mnou seděli nějací studenti - hudebníci, jejich nástroje jsem měla na poličce nad hlavou a bavili se o hudbě a studiích, čímž ve mě vzbuzovali sympatie. Při vystupování se jejich zrak zasekl na mém notovém stojanu čouhajícím z tašky, což zjevně vzbudilo sympatie zase u nich. Mimochodem - v tolika vlacích jsem potkala různé lidi: nejdřív tři paničky, které si vyprávěly o tom, kdo je kdy kde přepadl, potom dvě holky s kocovinou, které měly slovník složený výhradně ze sprostých slov a neustále si pouštěly na telefonu znělku Vyvolených, poté upovídaného pána, který se se mnou snažil bavit o tom kolik má Plzeň obyvatel a v jakém provozu běží plzeňská Škodovka.... a nakonec hudebníky. Prostě zážitků hromada!
tam bylo úplně nové a vozem dokonce projížděl "steward" se servírovacím stolkem, který nabízel čaj, čokoládu, kafe.... atd. A nebyl problém si to objednat, protože každé místo mělo svůj vlastní stoleček asi jako v letadle. Nevycházela jsem z údivu. Cestování autem se tomu těžko může rovnat! Navíc přede mnou seděli nějací studenti - hudebníci, jejich nástroje jsem měla na poličce nad hlavou a bavili se o hudbě a studiích, čímž ve mě vzbuzovali sympatie. Při vystupování se jejich zrak zasekl na mém notovém stojanu čouhajícím z tašky, což zjevně vzbudilo sympatie zase u nich. Mimochodem - v tolika vlacích jsem potkala různé lidi: nejdřív tři paničky, které si vyprávěly o tom, kdo je kdy kde přepadl, potom dvě holky s kocovinou, které měly slovník složený výhradně ze sprostých slov a neustále si pouštěly na telefonu znělku Vyvolených, poté upovídaného pána, který se se mnou snažil bavit o tom kolik má Plzeň obyvatel a v jakém provozu běží plzeňská Škodovka.... a nakonec hudebníky. Prostě zážitků hromada!Koncert
Když jsem se konečně dostala do Plzně, stihla jsem se akorát připravit na koncert. O koncertu a vším s tím spojeným ale napíšu v nejbližších dnech ve zvláštním článku, dnes by se to sem už nevešlo.
A to ostatní
Zbytek víkendu jsem věnovala různým věcem jako třeba schůzce s elektrikářem, se kterým jsme se dohodli na postupu prací a na rozpočtu, návštěvě babičky v nemocnici, odkud jsem ale musela odejít předčasně, abych stihla vlak, a celý večer po příjezdu z Plzně jsem pomáhala Michalovi s jídelním lístkem k němu do práce, aby se to vůbec stihlo do odjezdu na hory. Celý nedělní večer jsem se ale mohla uzívat a po tom všem jsem se svalila do postele a usnula v polovině slova. Kdyby byly všechny dny tak nabité jako tyto, nedalo by se to dlouho vydržet.
To je samý plesání, zpívání, cestování a na Janyctu (toho času na neschopence:-() si už nikdo nevzpomene:-(:-(...hory si užij, ale hlavně at' tam nemáte takovou kosu, jaká byla dnes...máme tu -18°C, to už nemusím jezdit do Ruska, abych zjistila, jakou tam mají zimu:-)...