
Bylo by vážně skvělé kdyby se to nakonec povedlo - první váhavé kroky jsou za námi. Jak už jsem psala, pracujeme na vytvoření nové kapely nebo spíš skromného tria: zpěv, kytara, saxofon. A je to výzva. Ono totiž je docela jiné zpívat s celým "orchestrem" za zády (tím myslím bubny, basa, kytara) a nebo jen s jemně hrající kytarou, člověk musí úplně jinak vnímat, aby se sladil a dobře slyšel. Kytarista se vyjádřil v tom samém duchu, jen ze svého úhlu pohledu. Včera jsme měli první orientační zkoušku jen já a kytara (mimochodem, s tím kytaristou se znám už nějaký ten pátek a když jsem ho včera slyšela, jsem vážně ráda, že jsme se zase dali dohromady - asi by mi to nevěřil). Mám z toho dobré dojmy a docela to ve mě vzbdudilo nadšení do další práce, i přesto, že celá zkouška probíhala v dosti rozpačitém duchu, jak by nejspíš správná první zkouška měla. Spíš jsme to tak oťukávali, hledali tóniny a výraz, skládali repertoár. Ten bude totiž muset být o něco širší než je zvykem, jelikož písně v tomhle složení budou o něco kratší než je v jazzu zvykem. Nicméně, jestli se to podaří jak má, bude to bomba a budu nanejvýš spokojená... Zkrátka si dělám naděje. Podařilo se mi získat k sobě hudebníky, o kterých mám vysoké mínění, a se kterými si nijak nepřekážíme.
Před pár dny jsme ovšem vlivem jistých změn přišli o místo, kde bychom mohli hrát, takže budeme muset něco sehnat, což by se mohlo podařit. Na to je zatím času dost než to dáme nějak do kupy. Od včerejška se mě drží takový dojem, že takhle blízko k muzikanství jsem ještě neměla a pocit je to vzrušující. Leží na mě mnohem víc hudební účasti než v jiných kapelách, protože všichni budeme muset odvést stejný díl práce a každý z nás bude dost podstatný. Vím, že kluci to zvládnou, zažila jsem jejich koncert, kdy hráli dokonce jen ve dvou - kytara a saxofon. A pro mě je ten pravý čas to taky zkusit.