Zavyprávím trochu o tanečních, kam jsme se já a Michal rozhodli ve svém pokročilém věku chodit. (Jakmile jsme ale do kurzu přišli, zjistili jsme, že na věkový průměr účastníků kurzu jsme ještě úplní zajíci.) Na gymplu jsem nedokončila ani základní taneční, protože mi utekl můj tanečník. Asi ho to přestalo bavit a mě to tím pádem taky přestalo bavit. Když jsem potom potkala Michala, zrovna chodil do speciálek (tedy 3. ročník tanečních) a od té doby jsem chtěla, abychom chodili do tanečních spolu - to ale nešlo, protože měl nepravidelnou pracovní dobu. Chodili jsme tedy aspoň na plesy a tak se mu povedlo mě naučit všechno co uměl on - několik hodin jsem mu šlapala po nohou a pak jsem prostě začala dělat to co on. Jelikož ale tahle "výuka" neobsahovala vysvěltování kroků, mělo to za následek to, že jsem sice kroky dělala správně, ale u některých tanců (a zvláště u waltzu!) jsem vůbec nevěděla co tam vlastně dělám, byl to ryze podvědomý proces. Navíc jsme měli i jiné mezery - foxtrot, tango. A jelikož se Michalovi nedávno změnila pracovní doba, konečně se mi podařilo ho (nás) do těch tanečních dostat - hurá! Pravda, Michal z toho před první lekcí měl trochu nervy, protože proč bychom se hlásili do základních kurzů, přihlásili jsme se rovnou do pokročilých... Já z toho nervy neměla, u mě se dostavily až časem, s novými kroky.
Máme fajn učitele (obrázek), je mladý, vtipný, srozumitelný a má sympatickou partnerku. Takže se tam vždycky těším. Už jsme udělali několik pokroků - základní krok do tanga, foxtrotu, variace do foxtrotu, variacedo cha-chi, spina do waltzu (a za Michalovy vydatné pomoci jsem se naučila rozumět i základnímu kroku) a naposledy přišel valčík doleva s předkřížením - ehm... to je tedy něco, to musím na další lekci vylepšit, protože točit se u valčíku doleva není zrovna přirozené a přitom nezbytné. Když se točí člověk pořád doprava, strašně se mu motá hlava.
Když už fušuju do té hudby - hned první hodinu jsem se dala do řeči s kapelou, kterou tvoří 3 muzikanti ve věku asi 60 let - bubny, klavír a kytara. Na začátku a na konci kurzu totiž vždycky hrají znělku, která je utvořená z Bye-bye blues, které taky zpívám, a tak jsem se šla optat, jestli mám pravdu (mám). Je to docela legrace - hrají hodně písní, které znám z jazzu a například naposledy zahráli rumbu Besame Mucho, což je píseň, kterou jsem se zrovna nedávno naučila zpívat pro Tangoband. Hehe. Jinak: ti chlapíci, je na ně radost pohledět, fakt. Všichni sedí za těmi svými nástroji, vyluzují něco čemu by se s výhradami dalo říkat hudba a nejspíš přemýšlejí nad tím jaké je zrovna skóre fotbalového z
ápasu, který zrovna dávají v televizi, a oni u toho nemůžou být, protože se musí otravovat tady. Každopádně jejich nevýrazdné rutinou znudněné flegmaticky nepřítomné tváře mě vždycky dokážou rozesmát. Jsou v ostrém kontrastu s udýchanými tančícími páry, které zatínají zuby úpornou snahou zvládnout práci rukou a nohou zároveň a stříká z nich pot. Ještě k něčemu je ale kapela dobrá - před začátkem lekce a o přestávce se podle hladiny piva v jejich sklenicích dá výborně odhadnout kolik minut zbývá do začátku lekce. :)
A nakonec pro vás mám virutální prohlídku našeho tanečního sálu (java).
A nakonec pro vás mám virutální prohlídku našeho tanečního sálu (java).