close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Paměti (1): Láska a nenávist k hudbě

25. října 2005 v 11:17 | Cath |  Hudba a zpěv
… dáme se do toho. První díl mých "hudebních pamětí". Hned na začátku musím uvést, že vím, že jsem naprostý opozdilec, protože s tím zpíváním jsem začala až když mi bylo 25 let. Do té doby jsem měla utkvělou představu, že to co člověk chce se mu nemůže splnit a tak ačkoli jsem vlastně vždycky zpívat chtěla a vždycky mě to bavilo, nikdy mě ani nenapadlo se tím zabývat nějak víc, protože jsem zkrátka nevěřila, že by to mohlo vyjít. Jednoho dne jsem si ale uvědomila, že to je totální hloupost, a že přece není důvod proč bych se nemohla věnovat tomu co mě baví, i kdyby to mělo dělat radost jenom mě samotné. Nechtěla jsem si nic dokazovat, jen jsem zkrátka chtěla zpívat, pro své vlastní potěšení. A navíc: pokud něco chceš a ani to nezkusíš… nikdy se to nemůže podařit.

Mé hudební začátky ale byly o hodně dřívější a taky z jiného konce. Když mi bylo 7 let, rodiče si všimli, že mám hudební nadání a zapsali mě do lidové školy umění na flétnu. Musela jsem cvičit každý den hodinu, táta hrál se mnou a nikdy mi nic neodpustil. A z duše jsem to nenáviděla. Po dvou letech ta nenávist narostla do takových rozměrů, že mi nezbylo než rodičům vysvětlit, že nesnáším hudbu jako takovou, a že proto nemůžu ani hrát na nástroj a že do té školy už chodit nechci. Po úporném přesvědčování se naši nakonec nechali přemluvit a flétnu zrušili. Ulevilo se mi od povinnosti, ale musela jsem s sebou táhnout kříž předstírané nesnášenlivosti k hudbě. Což mě asi poznamenalo na dlouhou dobu.

Když jsem potom chodila na gympl, měli jsme senzačního učitele na hudební výchovu a ten to moje "mlčení" prorazil. Jakmile zjistil, že jsem kdysi hrála na flétnu, přijal mě do školní kapelky a vrazil mi do ruky flétnu, tentokrát už ne sopránovou, ale dokonce altovou, kterou jsem si docela oblíbila, má hezký měkký zvuk. A dokonce jsem s tímto nástrojem absolvovala dva koncerty! Neuvěřitelné. A aby toho nebylo málo - díky tomu učiteli jsem se znovu zapsala do umělecké školy, tentokrát na hru na hoboj.
To be continued…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vita Vita | E-mail | Web | 28. prosince 2005 v 20:09 | Reagovat

Zajímavý příběh. Jsi ještě mladá, budeš stále lepší. Hudba je nádherná záležitost. Já začal na klavír. Taky v sedmi. Ale dobrovolně jsem hrál denně hodiny a hodiny. Chtěl jsem být klavírista a hudedbní skladatel. A nyní? Je mi 29, ve 13 jsem napsal první malou operu. Pak hudbu k dokumentárním filmům. Již téměř šest let píši pro divadlo. Především ale písnkčky pro děti. Učím hrát na klavír děti i dospělé a mám cca. 40 koncertů ročně. V hudebním životě jsem šťastný a nesmírně duševně bohatý. Napiš mi email, rád si s Tebou povím víc. Mnoho hezkého v roce 2006.

2 Cath Cath | 10. ledna 2006 v 13:00 | Reagovat

Víťo, tobě taky všechno nej. Jak to tak vypadá, je na tobě hodně co obdivovat. Ve 13 letech napsat operu, to je tedy opravdu minimálně neobvyklé! Napíšu, mohla by z toho být více než zajímavá konverzace.

3 marco marco | 20. ledna 2006 v 18:13 | Reagovat

no já sem  začal zpívat ve 14 letech a hrát na klavír až v 15letech

učitelka kde chodím na zpěv mi řekla že mám dobry hlas aže s nim mám dál pracovat

zpívat tak sam pro sebe sem začal asi v 11letech :

já chci něco dokázat a udělám pro to hodně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama