19. října 2005 v 12:44 | Cath
|
Každým dnem co jsem teď doma se přesvědčuju, že jsem hudebně založená. První do čeho jsem se vrhla, když jsem najednou získala víc času (a určitě i díky knize o Franzi Lisztovi, kterou jsem začala číst), byla hra na piano. A prostě mě to baví! A nevím, jestli si fandím nebo ne, ale mám pocit, že mi to i docela jde.
Pořád si říkám, že kdybych měla čas (který ve svém životě pořád postrádám), určitě bych se učila hrát na piano. Dobře se to poslouchá, všechny skladby které hraju jsou vlastně dvojhlas, má příjemný zvuk... Učila jsem se kdysi hrát na flétnu a později na hoboj (na hoboj jsem si utvořila ten názor, že je to nástroj pro silné chlapy, jelikož ten otvor, kterým se do toho fouká, je strašně malý a člověk musí vynaložit velké úsilí vůbec něco zahrát a kolikrát na mě šly mdloby...) a u těchto nástrojů se dvojhlas dal zahrát jedině při účasti dalšího hudebníka (obvykle mého táty, který se učil na flétnu se mnou). To u piana není a navíc se u něj dá i zpívat, což je nesporná výhoda. Na druhou stranu hrát na klavír je rozhodně složitější než hrát na flétnu... hlavně kvůli neustálým změnám prstokladu. Flétnu (či hoboj či jiné dechové nástroje) člověk drží pořád stejně a učitý tón vyluzuje pomocí konrétního hmatu. To u piana neplatí - stejný tón se může hrát prostřednictvím různých prstů, což mi zatím připadá dost nepochopitelné.
Ale tak daleko ještě nejsem. (Taky se učím teprve 14 dnů...). Dospěla jsem před pár dny k první změně prstokladu a tak se potýkám s tím, že všechno co jsem se doteď naučila je mi nanic, protože stejné tóny najednou hraju jinými prsty... Ale o tom to je - člověk se nesmí vázat na prsty, ale na klávesy a jde o cvik. Docela se těším až se dostanu tak daleko, že budu muset během skladby posunovat ruce po klaviatuře. (Ale to asi jen tak nebude). To bude ale skvělý pocit. Rozhodně ale nyní mnohem víc obdivuji všechny kdo umí hrát na klavír.
Tomu mému instrumentu se ale ani nedá říkat klavír. Mám jen takové malé směšné dětské klávesy ve zmenšené velikosti určené k tomu, aby si na ně dětičky jedním prstem vyťukávaly "Vyletěla holubička ze skály". A brzo mi asi budou chybět klávesy, protože mají jen 2,5 oktávy a nebezpečně se přibližuji oběma koncům klaviatury... Jenže: copak má cenu, abych si pořizovala nějaké větší? Až se vrátím do práce, zase na to nebudu mít čas. :(
Klavír uplne zboznuju. Je to skvely nastroj a i kdyz jsem na nej hrala 6 let vlastne nic neumím :( chci zacít znovu ale trosku jinak ale zatim bezradne bloumám na tím jak. Hrozne závidím tem co na nej umí hrát :´)