Stále píšu...
29. září 2012 v 18:24 | Cath
|
Jak se mám?
Nic nového pod sluncem. Dokončuji román. A brzo mi začne poslední rok bakaláře. Do toho manžel, rodina, domácnost - a taky léto, kdy nebyla školka. Takže jedním slovem: honička.
Píšu, píšu jako blázen
23. února 2012 v 11:26 | Cath
|
Jak se mám?
Má nová vášeň - psaní příběhů/románů - nabyla na rozměrech. Co začalo jako nezávazná zábava, nyní beru docela vážně... A dokonce už vím, že mě především táhne drama, psychologické vážné věci, těžká rozhodnutí... Zkrátka příběhy, které vzbuzují velkou spoustu úvah a otázek. To vše ruku v ruce s nějakou tou romantikou, a většinou na fantasy půdě.
Publikuji jen tak pro radost, na netu... A našla jsem spoustu zajímavých, podobně postižených nových lidí!!! :)
Právě jsem začala nový román: Tma anebo chlad?
Kdyby si čirou náhodou chtěl někdo ukrátit chvíli, je možno zde:
Zkoušky - šílím
27. května 2011 v 16:33 | Cath
|
Jak se mám?
Už se vážně těším, až to bude za mnou. To bude pohodička - celé léto!
A budu si moci užívat.
Tedy snad...
Zatím tonu v horách papíru a komínech knih.
Studuju, píšu a žiju :)
11. února 2011 v 11:32 | Cath
|
Jak se mám?
První semestr školy mám za sebou a pomalu bych se měla obout do dalšího. Škola je skvělá!
Kromě toho začínáme se stavbou (či pořízením) zahradního domku na naší zahrádku. Už se fakt nemůžu dočkat. Do dalšího zkouškového by měl stát. :) Zatím ale papíruju, domlouvám a plánuju až se ze mě kouří.
Spisovatelská mánie mě drží i nadále a tak píšu další "knihu" a vážně mě to hrozně baví.
Miminku už je skoro 5 měsíců a nemůžu se ho nabažit. :)
Stránky uzavřeny
10. listopadu 2010 v 10:32 | Cath
|
Jak se mám?
Tak mi to všechno začalo a nemám na nic čas. Takže stránky musím zavřít, nemůžu sem už psát. Možná občas sem mrknu... jen abych to tu udržela při životě, ale jinak - jsem na mailu.
"Spisovatelské" léto
25. srpna 2010 v 12:10 | Cath
|
Jak se mám?

Do porodu zbývají už jen 2 týdny a co si budeme povídat - sotva lezu... Už mě ani nebaví to nějak zvlášť komentovat, jelikož pořád jenom hekám... Svalové křeče, uvolněná stydká spona a bolestivé křečové žíly dělají své. K tomu už tak nějak začala pracovat i děloha a když mám nedej bože jet třeba k doktorovi, mám tak trochu dojem, že snad porodím... Všechno začne bolet, břicho mám jak šutr, mám pocit, že miminko mi rozdrtí pánevní kosti, přidají se menstruační bolesti... A když se to všechno sečte, je ze mě troska. Stařenky mě na ulici předbíhají.
Nicméně už to nebude trvat dlouho, už to nějak doklepu. Doktor porodník mi posledně řekl, že v porodních cestách už mám i trochu škvírku a je možné podrbat miminko na hlavě. To není sice tak úplně obvyklé - dle mého názoru by škvírka měla být až později (do termínu mám ještě 17 dní), ale prý se to stává. Tak snad mohu doufat, že nebudu přenášet.
Čili, už delší dobu jsem mimo provoz. Všechno za mě dělají ostatní, Filípek je u babičky a já jen sedím nebo ležím a nebo se obtížně pohybuju. A tak jsem ráda, že to tak vyšlo a měla jsem zrovna co dělat, když jsem nemohla vůbec nic. Celé dny jsem trávila "tvůrčím psaním", které mě přeneslo do jiného světa, a dny mi ubíhaly tak jako málokdy. Vždycky když jsem se podívala na hodiny, bylo třeba o tři hodiny víc a říkala jsem si, že už se například opravdu musím jít najíst...
Mraky nad Lipnem
19. července 2010 v 11:49 | Cath
|
Jak se mám?

Má to něco do sebe být těhotná v osmém měsíci, mít křečové žíly, které mi takřka znemožňují chůzi a stání delší než 5 minut, nemuset se učit a být na dovolené na Lipně s dítětem a manželem, který bere dítě na ryby, na lodičky a podobně. Ještě spolu s jeho kamarádem a jeho dítětem. Pro mě to znamená, že mám spoustu času na sebe - na filmy (jaké filmy, je tak nějak jasné), knihy (nápodobně) a hudbu, kterou mám staženou v počítači a která má takovou sílu, že se opravdu nedá poslouchat jinak než v klidu a kterou jsem proto ještě neslyšela. Zrovna poslouchám Interpol - Our love to admire. Impozantní hned na první poslech. Připadám si spíš jak někde v temném a majestátním světě andělů a hvězd a ne v dřevěné chatce na Lipně… Nějak to nejde k sobě, ale na podobné rozpory jsem poslední dobou zvyklá - v hlavě mám pořád něco naprosto jiného než co vidím kolem sebe.
Jako by někdo zapíchl kus křišťálu do pekáče s buchtami…
Jako by někdo zapíchl kus křišťálu do pekáče s buchtami…
Miluju tyhle chvíle, kdy duše ožívá. Kdy člověk nepotřebuje ani jíst, protože má v něm probíhá tolik věcí, že si na to ani nevzpomene. Připomíná mi to mých patnáct, šestnáct let, sedmnáct let, kdy jsem místo toho abych se starala o kluky a diskotéky, čerpala okouzlení z knih, hudby, úvah, noční oblohy, ze které zářila mléčná dráha jako nikdy jindy,
Je tu moc hezky. Příjemná odříznutá osada na břehu Lipna. Vedra skončila, tak člověk může zase i myslet (v těch vedrech jsem byla ráda, že dýchám). Spousta trávy, stromů, mechu. Jak jsme sem přijeli, převalila se tu bouřka Olivie a já jsem se po měsíci veder opravdu nemohla nabažit kapek bubnujících na přístřešek, mraků válejících se nad lesy, kruhů od kapek na hladině - můj živel je zkrátka voda. A teď je sice celkem zima a zataženo, ale sluníčko se prý vrátí.
Twilight a můj vlastní Rozbřesk
18. července 2010 v 11:24 | Cath
|
Jak se mám?

Ukázalo se, že ještě nepatřím do starého železa - propadla jsem totiž úplně a naprosto knihám a filmům Twilight. Jako mraky dalších teenagerů. Ovšem potom jsem zjistila, že mezi "teenagery" se řadí například i moje tchýně, moje švagrová nebo moje sedmdesátiletá teta, která se kvůli tomu vydala poprvé od revoluce do kina… A nebo spousta mamin v mém věku - ten námět je zjevně "nadvěkový". Sice jsem se nejdřív zatvářila pochybovačně, když mi kamarádka řekla, že viděla jeden skvělý film, a že pokud mi nevadí upíři, mám se na něj taky podívat.A to jsem musela přiznat, že upíři mě nikdy nebavili - ale tohle je něco úplně jiného. Tihle novodobí ušlechtilí upíři ve spojení s romantikou, která by se místy dala stáčet do lahví, to je esence toho, co jsem si vždycky přála ve filmu/knize prožít. Touha po vášni, nesnesitelné pokušení, kterému není možný podlehnout... scény, u kterých lapám po dechu a myslím si, že to bude moje smrt... A k tomu napínavý děj a nadpozemská síla a krása. Zkrátka už asi měsíc se neustále obtížně přepínám mezi realitou a Twilight. A říkám si, jak je krásný, že na světě existujou věci, které člověka dokážou tak okouzlit. Říše fantazie zjevně ohrožená není, Atrej bude bez práce. :-)
Všechny 4 knihy jsem přečetla (stejně jako všichni koho znám) během asi 2 týdnů. Filmy jsem si taky půjčila a viděla je několikrát a poslední díl v kině Eclipse jsem málem nepřežila.
Musím ale přiznat, že poslední čtvrtý díl Rozbřesk mě hodně zklamal. Měl být vyvrcholením toho, k čemu to všechno celou dobu směřovalo a mělo to hodně velký potenciál, který byl nakonec využit jen částečně. Napětí, které bylo možné vyhrotit vyšumělo do prázdna, alespoň v některých bodech, a navíc se tam objevily nové zápletky, které mě vysloveně otrávily. I tak samozřejmě patří autorce obrovská poklona, protože vymyslet tak impozantní svět, to je výjimečný výkon. Všechna čest!
Nicméně jsem se neudržela a...
Kočárek Camarelo Q12
15. června 2010 v 16:01 | Cath
|
Jak se mám?

Minulý týden jsem řešila nový kočárek pro miminko. Ten předchozí po Filípkovi by nebyl úplně ideální, protože doba se mezitím změnila a zjistila jsem, že bych víc než uvítala pár zlepšeníček:
1. přední otáčecí kolečka (abych měla jednu ruku volnou na Filípka)
2. nasazovací autosedačka (super vynález!)
3. lehčí konstrukce (občas to člověk prostě musí někam zvednout sám...)
4. co největší korbička (mimi v něm bude jezdit cca od září do března, čili celou zimu)
A tak jsem strávila hodiny a hodiny na netu, zajela se podívat do pár obchodů (a byla jsem z toho celá uhnaná) a nakonec jsem se rozhodla pro kočár Camarelo Q12. Splňuje všechno. Snad jen se dá říct, že je mírně vyšší než jiné kočárky, ale to jde o zvyk. Jinak má všechno a ještě něco navíc. Šírkou se mi vejde do úzkých domovních dveří, složený podvozek zabírá opravdu málo místa, má rozepínací potah přes korbičku, což bude praktické, má velký nákupní košík a jako bonus se v diskuzích objevuje povětšinou chvála. Uvidíme.
Pro ostatní maminky sem dám pár fotek. Autosedačku zatím nemám, to mi dodají dodatečně. A zapomněla jsem vyfotit tašku. Má dvě oddělené kapsy (velká/hlavní a úzká přední) a uvnitř jsou po stranách gumičkové držáčky na lahve.
Fotky viz odkaz "Celý článek"
Rozlítané předléto
14. června 2010 v 15:05 | Cath
|
Jak se mám?
Tak se mi právě povedlo utopit mobil ve vodě... Chjo! To zase bude kolem toho lítání. Buď vyschne a nějakým zázrakem nezkoroduje (v což nevěřím) a nebo mi ho bude muset vyčistit známý, který takhle oživil utopený Michalův telefon... No co, chvíli se budu muset obejít bez radaru. Jsem totiž závislák a v tyhle srážkově zajímavé dny jsem si navykla pořád kontrolovat (přes mobilnet), jestli se něco nežene, případně jak je déšť/bouřka silná... Už i mé příbuzenstvo/známí se mě na to chodí ptát, ono je to celkem užitečné (např: Dáme si na kole ještě kolečko nebo radši domu? Nebo: Mám zalívat zahradu nebo ne? Atd...) Jako náhradu mám zatím N70, která naštěstí umí taky dost věcí.
Ale o tom jsem psát nechtěla. Sužuje mě teď trochu divný pocit - zrovna TEĎ bych měla být na přijímačkách na zemědělku, ale vzhledem k tomu, že jsem se dostala na FSV a FHS, jsem tam nešla. Stejně bych na tu školu nenastoupila. A byla by to jen formalita - sdělila bych jim, že mě mají přijmout na základě testů studijních předpokladů, něco bych podepsala a šla bych... Ale můj smysl pro odpovědnost trpí - nejsem zvyklá neudělat něco co bylo v plánu.... No, alespoň jsem dnes byla na předletní přednášce pro nově přijaté studenty na FHS - myslela jsem, že se něco dozvím nějaké organizační věci, místo toho jsem se dozvěděla jen jak asi vypadá filosofická přednáška na téma Genesis. Dojmy z toho mám všelijaké - filosofie mě vždy spíš nelákala.
O tom jsem sice taky zrovna psát nechtěla, ale to nevadí.
Mediální studia FSV UK :-)
31. května 2010 v 11:34 | Cath
|
Jak se mám?

Tušila jsem to a je to opravdu tak - přijali mě na Mediální studia Fakulty sociálních věd UK. Minulý týden to přišlo černé na bílém. Čili souhrně se dá předpokládat, že mě vezmou všude, kam jsem si podala přihlášku. A teď se budu muset rozhodnout co chci dělat. Mám čas až do září, kdy bude zápis a ačkoli nejsympatičtější jsou mi jak předmětem studia tak dalšími vlastnostmi právě Mediální studia, musím to zvážit.
Jen nevím jak na ten zápis půjdu - to bude docela horor. V září mám rodit a už vidím jak jdu na zápis buď těsně před porodem a nebo to vyjde na dobu kdy budu v porodnici. Každopádně musím vyzbrojit svoje nejbližší plnou mocí, aby to kdyžtak někdo zařídil za mě. Protože kdo nepřijde k zápisu, nestuduje, to dá rozum. No a to co vypukne potom, to chce taky VELMI DOBŘE naplánovat. Už dneska v noci se mi o tom zdálo...
Mám takový vtíravý pocit vzrušení, že mi teď snad podaří něco změnit. Vystuduju (s vypětím všech sil) a už se nebudu muset vracet do O2 k řešení reklamací a kdo ví co mě potom čeká nového. Ale doufám, že to bude příjemnější a zajímavější. To je vážně tak zvláštní pocit. :-)
Humanitní studia UK - přijali mě :)
17. května 2010 v 10:41 | Cath
|
Jak se mám?

A je to jisté. Dostala jsem se minimálně na jednu ze škol, kam jsem se hlásila. A to s výsledkem, který mě potěšil - 18 bodů z 18 možných. Z lidí, kteří dělalí přijímačky jen z jednoho jazyka, se dělím o první místo s dalšími 82 dalšími lidmi, kteří měli taky čistých 18 bodů. A hlásilo se asi 2600 lidí. Abych pravdu řekla, tyhle přijímačky mi byly šité na míru - čekala jsem, že předložený text bude těžší. Myslela jsem, že to bude nějaká filosofická úvaha psaná jazykem tak hutným, že to sotva rozpletu... Ale nakonec to bylo celkem popisné a srozumitelné a s použitím slovníku a trojnásobnou kontrolou jsem odcházela stejně ještě o hodinu a čtvrt dřív než měla zkouška být ukončena. No zkrátka štěstí.
Když mi totiž bylo 19, zkoušela jsem přijímačky na IZV (Institut základů vzdělanosti) UK, což je instituce, ze které fakulta humanitních studií vznikla, a nedostala se. Takže jsem se vlastně už před ufff - 14 lety - hlásila na tu samou školu! A přijímačky byly mnohem těžší, nejednalo se o jazyk, ale o vědomosti ze všech možných společenských věd a o všeobecný přehled - a tenkrát jsem neměla šanci. Takže změna na přijímačky z AJ, který se učím a používám už asi od 6. třídy ZŠ (ještě za totáče...) mi byla šitá na míru.
Horší ovšem by bylo zvládnout samotné studium. To už bude o dost horší - co si budeme povídat. Neumím si zatím představit jak si především časově, ale i kapacitně poradím s takovým mnozštvím knih a textů a s jejich interpretací. A úmrtnost na téhle škole je prý veliká - přijímají sice 800 lidí do prvního ročníku, ale minimálně třetina ročník nedokončí.
A teď mi držte palce ať se hlavně dostanu na Mediální studia, kam chci nejvíc. Každopádně Universitu Karlovu jako student navštívím! Bomba! To byl vždycky můj sen. :)
Amsterdam - nádhera
13. května 2010 v 18:50 | Cath
|
Cestování

Hm... Těch 5 dní v Amsterdamu bylo vlastně hrozně dlouhých a zároveň hrozně krátkých. Nečekala jsem, že budu schopná takových výkonů jako tam - celý den chodit, být aktivní, odpočívat jen minimálně a přitom si vše užívat. Taky jsem každou noc padla do postele jak podťatá a spala jak dřevo až do rána, bez přerušení, což je u mě naprosto nevídané! A ještě i ráno po vydatném spánku jsem se sotva vyhrabala z postele - všechno mě bolelo než jsem se trochu rozhýbala. Ale stálo to za to. Na náladě mi to nijak neubíralo a za normálního režimu se určitě brzo zotavím=zase "zlenivím".
Za těch pár dní jsem z Amsterdamu získala dojem, že to je inteligentní město plné hubených lidí. Spousta věcí, které se u nás řeší, oni neřeší a to se mi líbí. Zkrátka liberalismus v hmatatelné podobě. Některé věci, které jsou u nás zakázané (výlohy sexshopů, očividná prostituce, marihuana...), tam nikomu nevadí... Myslím si ale podle jejich tempa, že jsou dost zaměstnaní. A jak výborně jezdí na kolech!!! Že je to město plné kol, to jsem věděla, ale pozorovat amsterdaňany jak to na těch kolech umí, to bylo něco! V centru je tam hrozný provoz - auta skoro žádná (fakt!!), zato cyklistů a chodců pěkně na husto. A oni mezitím kličkují a vůbec to nevypadá, že by je to stálo nějaké úsilí! Řídí jednou nebo žádnou rukou, sekají zatáčky a u toho telefonují... Fakt bomba. A těch zaparkovaných kol všude - člověk se na ty úzký chodníky sotva vejde.
Náhodou jsme se tam ocitli ve dnech, kdy to město bylo navíc samá slavnost. Ve středu měli nějaké národní oslavy - všechny náměstí byly plný lidí, kejklířů a všelijakých nevšedních umělců a večer byl na hlavním kanále koncert hudební špičky ve vážné hudbě. To jsme měli téměř za rohem. A potom v sobotu se tam jel cyklozávod městem Giro d´Italia. A to bylo pro nebohého turistu k zbláznění. Město totiž bylo neprůchodné, nebo téměř neprůchodné. Tramvaje jezdily jen v okrajových částech, takže nám pernamentka byla k ničemu a vzhledem k tomu, že cyklotrasa se nesměla nikde překročit (všude byly zátarasy), nedalo se ani přejít na druhou stranu ulice a člověk musel hledat nejbližší "protínací bod", což byla buď loď (trasu jsme podpluli) nebo nějaký podchod (třeba metro) nebo nadchod... A všude davy lidí. Zkrátka: člověk musel všude pěšky a ještě navíc se sotva mohl prodrat - zážitek pro silné nervy. Byla jsem sice každý den unavená, ale tohle bylo nejhorší, bylo to náročný i psychicky.
Jinak ale paráda.
A teď k fotkám:
Takhle vypadal náš hotel - mrňavější pokojíčky snad nemají ani na orbitální stanici. Sice jsem s tím počítala, protože přece jenom při té "šíři", kterou tam obvykle mají jejich domy, se nedá čekat nadmíra místa. Nicméně fakt, menší pokojík už by těžko někdo vymyslel. Vypadalo to jako by někdo přímo do sprchového koutu namontoval WC a přímo k posteli umyvadlo... Jinak ale personál a snídaně tam byly moc příjemné. A postel pohodlná a to je nejdůležitější. Hotel je jen tam bílá nudlička a neee, oknem jsme tam opravdu nechodili, ale dalo se z něho vylézt ven.
(Pokračování po kliknutí na odkaz "Celý článek" pod obrázkem)
(Pokračování po kliknutí na odkaz "Celý článek" pod obrázkem)

Na oslavu do Amsterdamu
4. května 2010 v 10:54 | Cath
|
Jak se mám?


Těsně před odjezdem (ale přece) informuji, že jsem Michalovi k našemu výročí 10 let od svatby (no jo, vdávala jsem se mladá :-)) dala cestu do Amsterdamu, abychom si to mohli jak se patří užít. Michal byl nápadem nadšený a jsme na to oba moc zvědaví. Doufám, že tam neutoneme v travním dýmu... Hehe. Takže teď jsem zrovna uprostřed balení a kdybych si nepsala co všechno ještě musím dnes zařídit, asi by me už snaha udržet všechno v hlavě dávno udolala. Takové veledůležité věci jako nové tkaničky do bot, kartička na autoasistenční služby, tři druhy náušnic a podobně, na to se přece nesmí zapomenout.
Včera jsem odvezla Filípka na hlídání k babičce a dnes až převrátím byt a narvu ho do tašek, vrhnu se na smažení řízků na cestu (řízky Michal vyžaduje jako nutnost...). Jedeme totiž autem, je to asi 880km, cesta bude trvat odhaduji asi 12 hodin, se všemi zastávkami a podobně. Noční cestování není zrovna moje hobby, ale když není vyhnutí... Cesta naším úsporným autem vyjde miminálně o polovinu levněji než letadlo a vzhledem k tomu, že jsme na cestu neměli našetřené peníze (byl to nápad okamžiku), musíme vše podniknout co nejlevněji.
V Amsterdamu jsem raději zvolila o něco dražší nekuřácký hotel (stále ale z kategorie těch levných), abych v jiném stavu nemusela spát v marihuanovém ovzduší. To by mi asi moc nesvědčilo. A jinak se těším hlavně na květinové trhy (já ty barvy a tvary prostě miluju...) a Michal se těší především na oblast červených lucerniček... No jo, chlap. :-)
Jenom to počasí, z toho jsem smutná. Je tam zima a každou chvíli prší. Přitom minulý týden tam měli 20 stupňů. Představovala jsem si zelené stromy, sluníčko, trochu mraky, ale ne moc... A ne mokro, šedivo a zimu. Naděje se ale zatím nevzdávám - třeba odtamtud stihne nehezké počasí zmizet dřív než předpověď předpokládá.
Co dál??? FSV UK, FHS UK, ČZU nebo VŠCHT
23. dubna 2010 v 12:48 | Cath
|
Jak se mám?
Tahle otázka (Co dál???) má jaksi několikanásobný rozměr. Za prvé nevím co s tímhle mým blogem - čte ho celkem málo mých známých a tak nějak mi chybí motivace sem psát (právě proto). Navíc jak je můj život náročnější, nedostává se času (starý známý fakt). I když na druhou stranu mám chuť sem občas napsat a dohnat všechno co jsem zanedbala - přece jenom furt se něco děje a doufám (a bojím se), že mi brzo začne opravdu zajímavé období, ve kterém se bude dít spousta náročných a přitom dobrých věcí... Bylo by o čem psát. Ale to na to zase nebude čas... To co s tím?
Kromě toho se mi honí otázka Co dál? v hlavě teď vlastně od rána do večera. Posedla mě mírná netrpělivost nebo spíš lépe řečeno nepohoda z nedostatku informací. Ráda bych dovedla lépe odhadnout jak to dopadne s těmi mými přijímačkami na VŠ. Hlavni dilema co teď řeším je: učit se nebo neučit??? Zní to v mém případě dost divně, všichni okolo mě si mě už neodmyslitelně spojují s knihami a hleděním do nich. Učím se už vlastně 3 roky (rok AJ+ŠJ, pak přes rok ŠJ a poslední rok ŠJ a vše nutné k přijímačkám...) takřka v kuse, dokonce i bez prázdnin, které jsem vždycky taky nějak využívala.... A teď najednou konec? Vzduchoprázdno???
Další články
- Povedlo se to - percentil OSP 91 18. února 2010 v 11:05
- Na půl cesty zpátky k pohodě 9. února 2010 v 12:30
- Chudinka Filípek 1. února 2010 v 16:43
- Velký změny 1. února 2010 v 16:27
- Adiós Cervantes 17. listopadu 2009 v 13:37
- Den před DELE 12. listopadu 2009 v 11:46
- Lesbos, Petra, hotel Blue Sky :-) 17. září 2009 v 17:26
- Jestlipak to zvládnu... 12. září 2009 v 23:46
- Z cest doma (finally) 7. září 2009 v 15:29
- Vodáci na Berounce 14. července 2009 v 18:58